|
Úvaha
na 4. neděli adventní
Prohlédl jsem si vánoční televizní program a zjistil jsem, že
je jako obvykle vyplněn z velké
části pohádkami. To může mít několikerou příčinu.
Buď
se redaktoři domnívají, že nemají pro tak výjimečné svátky hodnotný
program, a tak se utíkají k osvědčené nabídce, k pohádkám.
Může
být i jiný důvod, proč naplnit vánoční vysílání pohádkami: Skutečný
lidský život je často těžký, nespravedlivý,
ba krutý. Proč tedy z něj aspoň na jeden večer neutéci do říše
bajek, kde nakonec vše dobře dopadne, kde rytíř vždycky přemůže draka a
obdrží darem půlku království i s princeznou?
A
do třetice. Někteří si pletou vánočního Ježíška se skutečným Ježíšem.
Mají
pravdu v tom, že vánoční Ježíšek se nikdy nenarodil, je to
vymyšlená osoba, jako třeba Děda Mráz nebo Santa Klaus.
Ježíšek, který se usmívá s prodejních pultů velkoobchodů, pomáhá vytvářet
vánoční atmosféru, štědře rozdává pod stromeček vánoční dárky,
nikdy neexistoval. Kdo se spokojí s takovým Ježíškem, tomu budou
televizní pohádky zcela vyhovovat.
Žil
však muž jménem Ježíš. Ten skutečně existoval. Narodil se jako
bezdomovec ve chlévě, celý život prožil ve službě Božího slova a
soucitné lásky k lidem, sám o sobě řekl, že nemá místo, kam složit
hlavu. Až mu lidé to místo našli. Přibili ho na kříž a na hlavu mu
narazili trnový věnec jako zkrachovalému dobrodruhovi. Umřel, ach, kolik je
takových smrtí! Jenže třetí den se valil Jeruzalémem jásot: Viděli
jsme Pána! Apoštolé nestačili
kázat a křtít, zástupy vyznávaly hříchy a apoštolé jim odpouštěli, měli
takový příkaz od Pána. Začínal nový
Ježíšův život, život v Eucharistii, život v církvi. A bude s ní
a s námi po všechny dny, až do skonání světa.
Křesťanské
vánoce jsou tedy oslavou Ježíšova (ne
Ježíškova) narození. Již v roce 336 se slavily v Římě 25.
prosince, a to jako reakce na pohanský svátek
Narození neporaženého boha
Slunce, který zavedl v roce 274 císař Aurelián
v naději, že úctou k jednomu bohu sjednotí svou obrovskou
říši. Proti tomu postavila církev svátek narození Krista jako Slunce
spravedlnosti. Velmi brzy se vžil v Africe, ve Španělsku a v severní Itálii,
váhavěji v Galii, kde dávali přednost svátku Zjevení Páně. (Berger:
Liturgický slovník, Vyšehrad 2008, str. 524).
Jak vypadají křesťanské vánoce?
Především povzbudí náš zájem o Ježíše.
Nedávno
se objevily na televizní obrazovce záběry z hospody, plné mužů s půllitry
ve zdvižených rukou a pokřikujících: Žijeme
hokejem. Sledovali totiž nějaký hokejový
zápas. Nic proti tomu, stačí-li někomu k životu hra, třebas napínavá.
Dejme si teď ale ruku na srdce a odpovězme si upřímně: Žiji
Ježíšem? Co o něm vím? Čím pro mne víra
je? Jak se o ni starán? Jaké přináší ovoce?
Učitelka
z jedné pražské školy zavedla žáky do kostela, aby jim ukázala středověký stavební
sloh. Oni se však shlukli pod velkým nástěnným kříže a jeden přes druhého
se ptali: Kdo to je? Proč tam visí? Co
udělal?
Učitelka,
ač nevěřící, byla ohromena. O každé zpěvačce, o každém sportovci
znali žáci všechny podrobnosti. O Ježíšovi však - mlčení…
Mám
já o něj zájem? Nebo spíše o stromeček, vánočku, vánoční slevy?
O vánocích si uděláme na Ježíše čas.
Otec
myje nové auto a hovoří k synovi:
To víš, je to pro nás vzácná věc. Musím mu věnovat čas.
To já pro tebe moc vzácný nejsem!
Co to povídáš zas nesmysly?
Na mne nikdy čas nemáš!
Vánoční
čas se lehce zahltí starostmi o dárky, hostinu, zvyklosti. Třeba o sušené
švestky pro vánoční omáčku,
kterou stejně nikdo nikdy nejí, která však musí být na stole, bez ní by
nebylo vánoc!
Najdu
si tedy chvíli zklidnění, kdy zazpíváme o
betlémské noci Narození s rodinou
koledu a pomodlíme se společně? Nebo
se zcela vyčerpám odstraňováním kůstek z rybího řízku?
O vánocích se vydáme s Ježíšem na cestu.
Vánoce
skončí, skončí také můj zájem o Ježíše?
To
by byla velká chyba. Ježíš totiž přišel, aby se mnou kráčel
celým životem:
Aby
mi svým evangeliem svítil na cestu, když je krajina kolem mne plná stínů a
močálů.
Aby
mě svou obětí očistil od kalného nánosu hříchu, který mi překáží k dosažení
plné radosti.
Aby
mě svou láskou posvětil na svého přítele a bratra, na dědice nebeského
království.
Kráčím
životem a vedle mne jde Ježíš. Ohlédnu se a vidím zřetelně dvoje stopy,
své a jeho. Potom se mi však přitíží, cesta je nebezpečná a hle, jedny
stopy zmizely.
Pane,
vidím jen své stopy. Proč jsi mě opustil?
To
nejsou tvé stopy, nýbrž moje. Když
ti bylo zle, tak jsem tě nesl.
Ježíši,
přijď a zůstaň s námi.
|
