Rozjímání
na 19. neděli
v liturg.
mezidobí -- B
Milí přátelé,
Pán Ježíš nám v hojnosti připravuje a rukama svých služebníků
rozdává chléb, aby všichni, kdo jej s vírou a pokorou přijímají,
nezemdleli na životní cestě, nýbrž doputovali do života věčného. Je
ovšem nutno si uvědomit, že nám ten chléb života nedává proto, abychom
jím potěšili jen sebe. Zbývá přece pro každého, kdo věří,
z každého krajíce tohoto chleba dost, aby nasytil ty, kteří
hladovějí vedle nás.
Není příliš těžké si jich všimnout, vždyť láska nemyslí jen na sebe.
Není příliš těžké se k nim sklonit, vždyť láska nad nikým nezoufá.
Není příliš těžké se pro ně obětovat, vždyť láska všechno vydrží.
Třeba takto:
Ve třídě bylo po poledni při vyučování náboženství dusno
k zalknutí. Vykládal jsem dětem o svatém přijímání, jak nás
posvěcuje a posiluje. Myslil jsem si: Děti v tom parnu asi usnou,
jen když neusnu já. Prostě jsem od té hodiny žádný přínos nečekal.
Večer po mši svaté za mnou přišla známá babička: Pane faráři, musí vám
něco povědět. Odpoledne jsem si vezla z prodejny na vozíku nákup.
Tu přiběhl malý chlapec: Paní, já vám ten vozík odvezu. Chytil se voje,
byl ale ještě moc malý, tož jsme táhli spolu a on přitom vykládal: Pán
Ježíš také pomáhal lidem, dokonce je krmil svým chlebem. Bylo mi hezky.
Přece si mě ještě někdo všimne. Nejsem jen stará bába, která překáží.
Krajíček chleba, lásku, podalo to dítě unavenému, starému člověku. Může
být větší dar, ale i pravdivější vyznání víry v Ježíše
z Nazaretu, Syna Božího?
Nebo:
Manželka vaří oběd. Má horečku, je jí špatně, přece si říká: Aspoň něco musím uvařit.
Manžel vchází do dveří, ruce za zády, najednou je vystrčí a v nich
kytičku růží. Co tě to napadlo, vždyť nic neslavím, diví se žena.
Vzpomínal jsem, jak je ti, a těmi růžemi chci říci: Ode dne svatby
nepřestávám děkovat Pánu Ježíši, že nám dává jako každodenní chléb víru
a lásku. A tobě jsem moc vděčen, že jsi se mnou, že mě máš ráda.
Krajíček životodárného chleba podal manžel své ženě těmi upřímnými
slovy. Je třeba se bát o takovou lásku, zvlášť když se odvolává na
Ježíše?
A do třetice:
Sestra na nemocničním pokoji roznáší oběd. Starý pán si k němu
sedá, zavadí o tác – a polévka je na podlaze, ba i v posteli.
Sestra vybuchne: Hrůza! To neumíte jíst? Celou postel musím převléknout!
Chudák děda koktá, omlouvá se, ale ona neslyší, metá kolem sebe hromy, blesky…
Potom se přiblíží večeře. Náš pacient si nese čaj, zakopne – a čaj je
v posteli. Je mu hrozně, pláče. Přiběhne sestra, začíná noční
službu. Prosím vás, sestřičko, nezlobte se, naříká stařec.
Proč bych se zlobila, od toho tu přece jsem. Starý pán se vztyčí, tváře mu růžovějí.
Krajíček chleba, totiž sestřina vlídného slova vrátil nemotornému dědovi důstojnost trpícího člověka. Je to málo?
Přátelé, končíme úvahu o Ježíši Nazaretském.
Kéž prohloubí naši víru, upevní naši naději.
|
