Duchovní slovo farnosti Ševětín
|
21. neděle v mezidobí B
“Dovolte dětem,
aby ke mně přišly!“
Vyučování náboženstvív novém školním roce.
Ať se
to komu líbí nebo nelíbí, prázdniny jsou u konce a nový školní rok
přede dveřmi. Nám v duchovní správě začíná starost, zajistit na
školách v našem obvodu vyučování náboženství.
Je to vyučování důležité?
Je to téměř jediná možnost, jak
seznámit s křesťanstvím děti, které byly pokřtěny a při jejichž
křtu rodiče před Bohem slibovali, že se postarají o jejich náboženskou
výchovu.
Žijeme v 21. století, ve století techniky, vědy a pokroku. Není náboženství přežitkem?
Nevíra v Boha nepramení ze vzdělání.
Jsou vědci hluboce věřící, jsou vědci ateisti. Stejně tak i lidé se
základním vzděláním. Věda nemá žádný důkaz, že bůh není. Věřící nemohou
žádným pokusem stvrdit, že Bůh je. Otázka věřit či nevěřit není otázkou
vědy, nýbrž víry:
Věřím, že Bůh existuje.
Věřím, že bůh není.
K tomu, že Bůh je, je jistě třeba víry.
K tomu, že vesmír, příroda, život vznikly samy z ničeho a samy od sebe se vyvíjejí, je třeba víry mnohem větší.
Kámen úrazu je v tom, že si mnozí – i
vzdělaní – lidé představují Boha i jeho dílo stvoření dětinsky. V
takového „boha“ samozřejmě věřit nemohou.
A co chyby a hříchy v církvi, která učení Ježíšovo předává?
Nepopíráme je a mrzí nás. Církev má
základ v Ježíši Kristu, tvoří ji však lidé – mnohdy slabí, omylní
a hříšní. V nich je příčina zla v církvi.
Není špatné, že se o selháních církve
mluví, špatné je, že se mluví jenom o nich. Jako by v církvi
nebylo nesrovnatelně více kladného. – v minulosti i nyní. Takové
jednostranné líčení nesvědčí o poctivosti ani o smyslu pro pravdu.
V současnosti
záleží na každém z nás, jaká církev bude: církev není jen papež,
biskupové a kněží. Od křtu má každý z nás právo nazývat se
křesťanem. A má i povinnost životem to radostně a hrdě dosvědčovat.
Má tedy víra a náboženství význam pro dnešního člověka?
Jsme přesvědčeni, že kvalitní
náboženské přesvědčení má pro jednotlivce i lidskou společnost zásadní
význam. Máme pro své tvrzení důkazy.
Dá Bůh, že se k tomu brzy vrátíme v samostatné úvaze.
Nač se při vyučování chcete zaměřit?
Letos především na osobu Ježíše Krista, na jeho činy a učení.
Co znamená pro dítě seznámení s Ježíšem?
Pozná v něm někoho,
kdo je zcela lidský a přitom zcela výjimečný.
Kdo učí něčemu, co je opravdu potřebné, ale i radostné a krásné.
Kdo nejen učí, co máme dělat, nýbrž i sílí, abychom to dokázali.
Kdo vítězí nad hříchem i smrtí.
Kdo dává naději i v nejhorší beznaději.
Jaká je situace kolem vyučování náboženství?
Školy.
Potíže nám nečiní. Samozřejmě je náboženství jako nepovinný předmět
v denním rozvrhu hodin až na konci. To klade na přihlášené žáky
určité nároky.
Žáci, kteří na náboženství nechodí.
Neslyšeli jsme, že by se pro náboženství vysmívali těm, kteří na ně
chodí. Byl by to také velký úpadek: Posmívat se někomu pro náboženství,
o kterém sám nic nevím, a myslet si, že tak vypadám moderně, je ubohost.
Rodiče a příbuzní.
Velice vás prosíme o spolupráci. Při výuce náboženství se stále
zdůrazňuje vaše úloha, vaše láska a oběť pro dítě, pro bezpečí
domova.
Z vašeho zájmu o vyučování náboženství
si dítě ověří, že víra není jen pro nedospělé. Že tedy má cenu, chtít
ji poznat a řídit se jí.
Náboženství
se začne vyučovat, až se ustálí rozvrh hodin. Školy to dětem včas
oznámí. Při první hodině rozdáme dětem přihlášky k podpisu rodičům.
Prosba na závěr:
Pamatujeme si dobu, kdy se
z politických důvodů náboženství nesmělo vyučovat. Takže je možné,
že rodiče dětí, které teď chodí do školy, sami na náboženství nechodili
a mnoho toho o něm nevědí. Netuší ani, k čemu by jejich dítěti
náboženství bylo. Dali je pokřtít, tím by to však nemělo končit.
Prosíme vás, kde tušíte, že by to mělo smysl, upozorněte je taktně na
možnost přihlásit dítě na náboženství. Předem děkujeme za tuto pomoc.
Spoléháme především na Boží milost a požehnání.
Velice vás proto všechny prosíme o modlitby na tento úmysl.
Mariina
cesta k nanebevzetí
(Neděle)
Slavnost Nanebevzetí
Panny Marie nám dává příležitost, abychom chvíli uvažovali o
této panně, kterou evangelium nazývá milostiplná a
požehnaná mezi ženami. Mnoho se toho o ní
v evangeliu nedočteme, bohatě to však stačí k zjištění:
Opravdu s ní byl Pán a ona byla jeho věrnou služebnicí.
Poznáme
to už z několika slov, jež Maria vyslovila.
Dej Bůh, ať nás její
slova zaujmou a usměrní náš život.
První
slovo Mariino:
Maria se v Nazaretu
dozvídá, že ji Bůh vyvolil z matku Spasitelovu. Slýchala o
něm v starozákonních proroctvích, jak se předčítala o
sobotách v synagoze. Snad někdy uvažovala i o jeho matce.
Zřejmě to bude vznešená dáma z okolí krále Heroda nebo
aspoň z bohatých jeruzalémských kruhů. Ta bude moci
zajistit dítěti blahobyt, výchovu a důležité styky s vlivnými
osobnostmi.
Teď najednou před ní
stojí podivný posel a říká něco o tom, že tou vyvolenou má
být ona, právě ona. Je šokována, vyvedena z míry. Přesto
musí odpovědět, musí se svobodně rozhodnout.
Jak
odpoví?
Co
z toho budu mít, když ten úkol přijmu?
Nebude
to moc namáhavé?
Budu
na to vůbec stačit?
Co
tomu řeknou moji známí?
Maria
však řekla:
Jsem
jen Boží služka.
Ať
se
splní,
cos řekl.
V tom se ukazuje
její pokora,
ochota
sloužit.
Jako by předjímala
slova, která pronese po létech její Syn na své pouti Galileou:
Nepřišel jsem, abych si dal sloužit. Přišel jsem sloužit.
Uvědomuji
si tedy:
Má velikost je v tom,
že sloužím. Ne: otročím, nýbrž sloužím.
Že pokorně, ale cílevědomě pracuji na úkolu, který dal Bůh
lidstvu už na počátku: Naplňte zemi a ovládejte
ji. Tato moje služba zemi, tedy lidem kolem mne, je i službou
Bohu.
Dovedu se upřímně
pomodlit: Pane, pomoz, ať ti dobře sloužím – i když to
někdy bude bolet?
Druhé
slovo Mariino:
Dvanáctiletý Ježíš
je poprvé s rodiči na pouti v Jeruzalémě a hned se tam
v chrámě ztratí. Tři dny trvá, než ho najdou, tři dny úzkosti
a výčitek: Bůh ti ho svěřil a tys ho ztratila.
Potom ho spatří, jak debatuje s lidmi
v chrámě. Uvidí rodiče a běží k nim. Maria otvírá
náruč.
.
Co
řekne?
Dítě,
neublížil ti někdo?
Neměl
jsi hlad?
Josefe,
rozhlížíš se všude kolem sebe a dítě jsi neviděl?
Měla
jsem mu dát nápadnější jarmulku, byl by snáze k poznání.
Maria
však řekla:
Dítě,
my jsme tě hledali s bolestí.
Tím odhaluje smysl svého života:
Být s Ježíšem.
Kdyby ji oblékali do
nejdražších šatů,
kdyby ji vozili po všech
krásách světa,
kdyby jí udělovali
nejvyšší vyznamenání,
ona by hledala, zda je
Ježíš s ní.
Uvědomuji
si tedy:
Mé štěstí je
v tom, že mám Ježíše, že s ním žiji, pracuji i
odpočívám, raduji se i trpím. Že s ním jednou odejdu ze světa
k Otci.
Dovedu se dobře
pomodlit: Ježíši, tebe hledám…?
Hledám tě víc, než
vše ostatní…?
Hledám tě, i když
kvůli tobě musím něco opustit?
Třetí
slovo Mariino:
Ježíšovi je přes
třicet let, začíná svou veřejnou službu. Maria zůstává
v Nazaretě sama a je jí smutno. Jak se tedy těší na svatbu
v Káně, kam je pozvána! Ví, že tam bude i Ježíš
s prvními apoštoly.
Už spolu sedí za stolem
a pociťují, že se jejich srdce nikdy neodloučila. Ale je toho
tolik, nač se dívat!
Nač
Maria Ježíše upozorní?
Polévku
přesolili. Moc si jí nenalévej.
Ta
ženská napravo má ale směšný klobouk.
Ženich
už má trochu pod čepicí.
Co
ti tví společníci, jsi s nimi spokojen?
Maria
však řekla:
Synu,
nemají víno!
Tím naznačuje svůj životní úkol:
Rozhlížet se,
co kde bolí.
Pomáhat.
Bere starost chudých manželů za
svou.
Ví, kam se obrátit: Synu, nemají
víno…
A od toho dne to Maria dělá stále:
Synu, nemají klid. Nemají víru. Neumějí se mít rádi. Nemají
Boží požehnání. Leckdy ani netuší, jak moc tě potřebují…
Církev je si toho vědoma a obrací se
k Nanebevzaté mnoha důvěrnými modlitbami: Maria,
pomoz, přišel čas…
Uvědomuji
si tedy:
Ano, už přišel čas, abych
z Mariiných slov pochopil, co potřebuji k svému nanebevzetí:
Sloužit Bohu s nadšením a
s důvěrou.
Hledat Ježíše a ve zmatcích
života ho neztratit.
Nezapomenout: K Bohu ani do
věčného zavržení nejdu sám.
Vždy s
těmi, které pozvedám, nebo které srážím.
Maria
nanebevzatá,
oroduj
za mne – oroduj za nás.
|
Rozjímání
na 19. neděli
v liturg.
mezidobí -- B
Milí přátelé,
Pán Ježíš nám v hojnosti připravuje a rukama svých služebníků
rozdává chléb, aby všichni, kdo jej s vírou a pokorou přijímají,
nezemdleli na životní cestě, nýbrž doputovali do života věčného. Je
ovšem nutno si uvědomit, že nám ten chléb života nedává proto, abychom
jím potěšili jen sebe. Zbývá přece pro každého, kdo věří,
z každého krajíce tohoto chleba dost, aby nasytil ty, kteří
hladovějí vedle nás.
Není příliš těžké si jich všimnout, vždyť láska nemyslí jen na sebe.
Není příliš těžké se k nim sklonit, vždyť láska nad nikým nezoufá.
Není příliš těžké se pro ně obětovat, vždyť láska všechno vydrží.
Třeba takto:
Ve třídě bylo po poledni při vyučování náboženství dusno
k zalknutí. Vykládal jsem dětem o svatém přijímání, jak nás
posvěcuje a posiluje. Myslil jsem si: Děti v tom parnu asi usnou,
jen když neusnu já. Prostě jsem od té hodiny žádný přínos nečekal.
Večer po mši svaté za mnou přišla známá babička: Pane faráři, musí vám
něco povědět. Odpoledne jsem si vezla z prodejny na vozíku nákup.
Tu přiběhl malý chlapec: Paní, já vám ten vozík odvezu. Chytil se voje,
byl ale ještě moc malý, tož jsme táhli spolu a on přitom vykládal: Pán
Ježíš také pomáhal lidem, dokonce je krmil svým chlebem. Bylo mi hezky.
Přece si mě ještě někdo všimne. Nejsem jen stará bába, která překáží.
Krajíček chleba, lásku, podalo to dítě unavenému, starému člověku. Může
být větší dar, ale i pravdivější vyznání víry v Ježíše
z Nazaretu, Syna Božího?
Nebo:
Manželka vaří oběd. Má horečku, je jí špatně, přece si říká: Aspoň něco musím uvařit.
Manžel vchází do dveří, ruce za zády, najednou je vystrčí a v nich
kytičku růží. Co tě to napadlo, vždyť nic neslavím, diví se žena.
Vzpomínal jsem, jak je ti, a těmi růžemi chci říci: Ode dne svatby
nepřestávám děkovat Pánu Ježíši, že nám dává jako každodenní chléb víru
a lásku. A tobě jsem moc vděčen, že jsi se mnou, že mě máš ráda.
Krajíček životodárného chleba podal manžel své ženě těmi upřímnými
slovy. Je třeba se bát o takovou lásku, zvlášť když se odvolává na
Ježíše?
A do třetice:
Sestra na nemocničním pokoji roznáší oběd. Starý pán si k němu
sedá, zavadí o tác – a polévka je na podlaze, ba i v posteli.
Sestra vybuchne: Hrůza! To neumíte jíst? Celou postel musím převléknout!
Chudák děda koktá, omlouvá se, ale ona neslyší, metá kolem sebe hromy, blesky…
Potom se přiblíží večeře. Náš pacient si nese čaj, zakopne – a čaj je
v posteli. Je mu hrozně, pláče. Přiběhne sestra, začíná noční
službu. Prosím vás, sestřičko, nezlobte se, naříká stařec.
Proč bych se zlobila, od toho tu přece jsem. Starý pán se vztyčí, tváře mu růžovějí.
Krajíček chleba, totiž sestřina vlídného slova vrátil nemotornému dědovi důstojnost trpícího člověka. Je to málo?
Přátelé, končíme úvahu o Ježíši Nazaretském.
Kéž prohloubí naši víru, upevní naši naději.
Rozjímání
na 18. neděli
v liturg.
mezidobí -- B
Zástupy hledaly Ježíše
a dalo jim to práci, než ho nalezly nedaleko města Petrova,
Kafarnaum, na severním břehu Genezaretského jezera. Je pravda, že
ho nehledaly z duchovních pohnutek, spíše proto, že
očekávaly jeho další zázraky a dobrodiní. Pán Ježíš se s
nimi přesto dal do řeči a snažil se jim vysvětlit, že on
nejenom chléb dává,
že on chléb je.
Chléb, jehož požívání dokáže nasytit duši věčným životem.
O tom bychom mohli dlouze
a užitečně uvažovat.
My se ale vrátíme k úvodní
myšlence:
Je
těžké nalézt Ježíše? A což teprve, přijmout jeho i jeho
učení?
Ano, je to těžké.
Především
si musím uvědomit, proč vlastně Ježíše hledám.
Já
ho nehledám, já už jsem ho našel.
Můj dědeček byl
křesťan, můj otec byl křesťan i já jsem křesťan.
Tato odpověď vypadá
krásně: věrnost tradici, věrnost rodu. Jenže má povážlivou
chybu: jistý muž takto zdůvodňoval svou víru, až mu vtipný
člověk odpověděl: Tak buďte rád, že váš dědeček nebyl
lidožrout.
Zděděná víra je
poklad, ale pod jednou podmínkou: že se za ni budu modlit, že ji
budu studovat, že ji budu reprezentovat. Že se zděděná víra
stane mým přesvědčením.
Já
Ježíše hledám, protože je dobré, mít takového přítele, když
je někdy zle.
Když přijde zlá nemoc,
soužení, problémy. Když lidé už nemohou nebo nechtějí pomoci.
Pak je tu ještě naděje v Ježíše.
Zkoušíme to po dobrém.
Pane, prosím, pomoz: tys tak dobrý a laskavý.
Zkoušíme to i po
horším: Pane, musíš mi pomoci. A když nepomůžeš, už se
nebudu modlit a do kostela nevkročím.
Neodsuzujeme takové
prosebníky: zlé utrpení je strašlivá tíha na srdci. Jenomže
Bohu nepředpisujeme, co má udělat, protože známe Ježíšovu
prosbu: Buď vůle tvá, Otče. A nejenom nás ji učil, sám
se ji v zahradě modlil, a když se mu přitížilo, modlil se
vroucněji…
Je tedy špatné, když
se modlíme za zdraví, za bezpečí, za požehnání našemu
pozemskému životu? Rozhodně ne, pokud nezapomeneme na Ježíšova
slova: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost…
Já
Ježíše hledám tak, jako slepý hledá světlo, chromý oporu,
bloudící cestu. Jako vyprahlý člověk hledá lásku.
Jsi na dobré cestě,
bratře, sestro. Jen se o Ježíše opři, slož na něho svou naději
a poznáš, že on kráčí s tebou, že tě vede za ruku, že ti
podává pokrm, abys nezemdlel.
Nezapomeň však, že
není tak těžké, na cestu za Ježíšem se vydat, jako na ní
vytrvat.
A
teď už si můžeme odpovědět i na otázku: Proč je těžké jít
za Ježíšem?
Protože
musíš často kráčet proti světu.
Proti jeho modlám,
proti jeho pýše, proti jeho požitkům. Budou tě mít za blázna,
za hlupáka, který naletěl kněžským podvodníkům, za
zpátečníka.
Vydržíš to?
Ano, jestliže bude Ježíš
tvou silou a jistotou tak, jako kdysi Pavlovi: Vím, komu věřím,
mám jistotu!
Nevydržíš,
spolehneš-li sám na sebe.
Za
Ježíšem je těžké jít, protože musíš často kráčet proti
sobě samému.
V každém z nás
je něco křivého, neurovnaného, požívačného, sobeckého.
Jsi křesťan a víš,
jak je to nebezpečné, jít životem s takovým nákladem
v duši! Stýkat se s bližními! Trpět! A což, jednou
umírat!
Proto nezapomínej na
výzvu Jana Křtitele: Připrav Ježíšovi cestu. Srovnej každou
propast zloby ve své duši. Každý pahorek pýchy hleď snížit a
každý močál nelásky a sobectví vysušit. Potom k tobě
přijde Pán a ty zakusíš Boží spásu.
Maranatha!
Přijď, Pane Ježíši!
17.
neděle v liturg. mezidobí – B
Dnešní evangelium mluví
o nasycení zástupu. Apoštol Jan nám chce tímto příběhem
sdělit:
Ježíš
rozdává chléb - a má ho dostatek pro všechny lidi, i pro tebe.
My
jsme si právě pro tento chléb přišli, pro Boží slovo, pro
svaté přijímání. Co od něj očekáváme? Stojí za to námaha
s tím spojená? Co nám o tom chlebě říká víra?
Boží slovo je
světlem na naší životní cestě
Ukazuje nám, že život je veliký dar, že má smysl. I život
těžký, lidsky řečeno ztracený, i život přervaný nemocí,
neštěstím, lidskou zlobou.
Boží slovo vypovídá, jak je to zlé, když člověk život
pokálí, ba zahodí.
A naopak, mluví o odměně, kterou Bůh slibuje všem, kteří
s jeho pomocí nezabloudili do špatnosti, nebo z ní
nalezli cestu ven.
Svaté přijímání
je to nejúžasnější, co můžeme na zemi zažít. Vždyť
přichází sám Pán.
Posvěcuje naši duši, aby v ní Bůh viděl svůj obraz,
Zahřívá naše srdce, aby nezmrzlo v závějích, které někdy
-- ba možná, že často -- zavalí naše lidské jistoty.
Opravňuje nás k naději, že se na nás naplní Ježíšovo
zaslíbení: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život
věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
Jak
tedy prožít mši svatou, aby nás to uspokojilo, ano, aby se naše
účast líbila i Bohu?
Každá věc, má-li se
vydařit, potřebuje přípravu,
i prožití mše svaté. Co doporučuje církev?
Cestou
do kostela se nerozptylujeme. Jistě můžeme pozdravit
známé a prohodit několik slov, ale není dobré, pouštět se do
složitých hovorů. Zcela určitě by se nám vracely na mysl právě
při mši a pokazily naši usebranost.
Vstupujeme
do kostela a věnujeme pozornost obřadu pokropení svěcenou vodou.
Žehnáme se jí
uvědoměle, vždyť je to vlastně krásná modlitba. Touží po
obmytí duše, zaznívá z ní něco z celníkova vyznání:
Bože, bud milostiv mně, hříšníkovi.
Procházíme
mezi lavicemi na své místo.
Cestou míjíme známé.
Nepodáváme jim však ruku – tomu je vyhrazen čas při pozdravení
pokoje před svatým přijímáním -- a nezačínáme s nimi
hovor. Nerušíme ticho, nutné k přípravě.
Skutečnost, že máme
v kostele své místo, je významná. V
městských chrámech bývaly dokonce na lavicích mosazné tabulky
se jménem rodu, jehož členové tam sedávali. Máme v kostele
své místo, máme je v církvi, máme je u Boha. Právem jsme
na to hrdí. Nejsme duchovní bezdomovci. Je to pro nás čest i
závazek.
Čím
vyplníme čas přede mší svatou?
Probíráme uplynulý týden a přemýšlíme, zač je třeba Bohu
děkovat a zač odprosit.
Nebo vyhledáme píseň, která se bude zpívat, pročítáme
ji a najdeme v ní místa, která potom při mši předložíme
Bohu jako vlastní prosbu.
Nebo vzpomínáme, komu jsme dlužni modlitbu a vzpomínku ve
mši.
Nebo se mlčky díváme na svatostánek jako sedlák, o němž
vypravuje svatý farář z Arsu. Celé hodiny klečel tento muž
bez pohnutí před svatostánkem, až se zdálo, že usnul. Krásné
bylo jeho vysvětlení: Já se dívám na něho – on se dívá
na mne.
Nebo se zamyslíme nad svým chováním při mši: na příklad,
proč při ní stojíme a jindy sedíme. I to má totiž svůj
význam, i to máme činit s pochopením.
Stání
je projevem úcty k Bohu. Stojíme před ním a hlásáme tak jeho
slávu, jako ji hlásá celý vesmír, celé stvoření.
Je krásný pohled na
mladé a statné, kteří by mohli spoléhat na sebe, a přece stojí,
aby se představili Bohu.
Ještě krásnější je
pohled na ty, kdo už stojí s obtíží. Přešlapují a
opírají se o lavici. Jako by říkali: Pane, už ti mohu
nabídnout málo, ale nejsou to odpadky. Dávám ti vše, co ještě
mám.
Sezení
je projevem vlastní důstojnosti. Sedíme před Bohem jako jeho
děti, které k sobě pozval, takže mohou s radostí
přijít. A s pohnutím slyšíme v duchu slova Písma
svatého: Což nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí
Boží duch? To je ten důvod, proč smíme před
Bohem sedět. Po křtu je v nás něco božského. Něco, co
může lidská zloba pošpinit, pošlapat, ale rozhodně to nemůže
zničit.
Dnes skončíme.
Kéž by vám tyto rady byly užitečné, děkuji za pozornost. Ještě
poprosíme, ať nám Bůh pomáhá s dobrou přípravou na mši.
Abychom se z ní vždy vraceli plni světla a síly a vydávali
životem dobré svědectví své víře.
Pane,
dávej mi stále svůj chléb.
A
nezasloužím-li si celý krajíc,
sáhni
ve své lásce do jednoho z košů a podej mi zbylý drobek.
Pak
uzdravena bude duše má.
Úvaha
nad evangeliem 29. neděle v liturgickém mezidobí
Otázka:
Je dovoleno platit daň císaři, čili pohanským okupantům,
byla na Ježíše nastražena velmi chytrácky. Ať odpoví Ano
nebo Ne, mohou toho proti němu zaujatí nepřátelé
zneužít. A také se na to chystali. Ježíš je však nejenom
umlčel, ještě jim udělil náboženské poučení:
Dávat císaři, co je
císařovo, musíte, ať chcete či ne. Je tu však mnohem
důležitější povinnost: Dávat Bohu, co je Boží!
A to ne s kyselou tváří nebo ze strachu, či
z prospěchářství, nýbrž dávat s radostí,
s vděčností. Vždyť do vaší duše je vtisknut Boží
obraz, patříte mu tedy.
Teď se ovšem naskýtá
otázka, jakou mincí budeme dávat Bohu, co mu patří, čili čím
budeme platit svou daň.
Snadná odpověď:
Budeme platit mincí, na
jejímž líci je kříž. Budeme platit láskou ke kříži,
k Ukřižovanému.
Dovolte, abych uvedl dva
příklady.
První by mohl mít název:
Nedopustím, aby kříž zmizel z našeho domu.
S tou babičkou jsem
často rozmlouval, ráda vzpomínala na život, byť byl těžký.
Třebas takto:
Když mi zemřel manžel,
odešla jsem bydlit na vejměnek. Syn se oženil, přišla nová
paní. A hned začala velké úpravy. První to odnesly kříže.
Měli jsme doma tři, všechny starobylé, ručně řezané. V dnešní
době to tu nemá co dělat, zněl její ortel. Nad postele
v ložnici pověsila nějakou nahotinu, do kuchyně moderní
obraz, samé čáry. Až po delším čase jí někdo řekl, že
obraz visí hlavou dolů, nikdo si toho dříve nevšiml. Její
úpravy pokračovaly, nábytek a zvlášť zařízení kuchyně bylo
pro ni nemožně zastaralé, vše se kupovalo nové.
Syn mlčel, ač ho to
rozčilovalo. Po čase se začali spolu hádat, byly to zlé scény.
Potom začal syn pít, stále častěji a víc. To ho také zabilo,
zemřel na selhání jater.
Samozřejmě, že vdova
po něm moc netruchlila. Teď se mohla vrhnout do úprav plnou parou.
A také vrhla. Jen jedno nemůže. Když jde kolem mého okna, vidím,
s jakým šklebem se dívá na nástěnný kříž. Jediný, co
na gruntu zbyl. Kdyby jej tak mohla sejmout a rozmlátit o kameny, to
by se jí ulevilo. Ale nemůže, mám vejměnek soudně připsaný a
kříž je můj.
Známí mi říkají:
Odejděte do domova pro důchodce, budete tam v klidu a pohodě.
Já
bych šla, hned, ale,
pane faráři, když já musím chránit ten jediný kříž, co u
nás ještě je, co k našemu domu patří. Co to je dům bez
kříže, bez Boha, bez víry, bez naděje. Kdybych odházela, ještě
bych nebyla venku z průjezdu a už by kříž ležel na zemi,
rozmlácený o kameny. Nevím, proč kříž tak nenávidí, ale
musela bych si vyčítat: Zradila jsi, nechalas náš dům pustý,
bez Ježíše úpějícího na kříži: Otče, odpusť jim…
A tak se modlím a hlídám
rodinný kříž…
Druhý příběh:
Ten kříž je můj!
Ten chlapec mi ministroval.
Jednou mi vyprávěl:
Maminka mi koupila k svátku zlatý
křížek na krk. S radostí jsem ji jej pověsil na krk, nejen
jako šperk, ale jako vyznání víry, jsem přece ministrant.
Blýskal se a spolužáci záviděli: Byl asi dost drahý
Bylo to však za dob komunismu a brzy
si křížku všiml i učitel, měli jsme právě občanskou nauku.
Přiřítil se ke mně jako blesk:
V naší socialistické škole
nepřipustím toto znamení tmářství. Hned to sundej!
Když jsem se k tomu neměl, hnal
se po řetízku sám.
Zrudl jsem a vykřikl: Soudruhu
učiteli, ten křížek je můj!
Zaváhal a vrátil se k tabuli.
Křížek jsem obhájil. Sice jsem se
trochu bál, že mi kantor bude mstít, ale copak kříž za to
nestojí?
Třetí příběh
bys nám mohl vyprávět ty, bratře, sestro:
Co děláš, co vynakládáš pro čest
kříže?
----------------------------------------------------------------------------------------
Dřívější promluvy
Úvaha na Hod
Boží velikonoční
Milí přátelé,
prožíváme radost velikonočních svátků. Začaly před týdnem Květnou nedělí, den po
dni nám zpřítomňovaly posvátná tajemství Ježíšovy oběti, až dnes dospěly
k slavnému vítězství. Zpíváme Aleluja z radostných a vděčných srdcí a
rádi bychom načerpali do duší co nejvíce nadšení, aby nám vystačilo na celý rok
– i pro všední a obtížné dny.
Projděme tedy velikonoce den po dni a zapišme si do duše jejich poselství.
Květná neděle.
Ježíš jede na oslátku do Jeruzaléma a kolem něho hlučí dav. Dav je shromáždění
lidí, kteří čekají na nějaké heslo a na někoho, kdo by mezi ně to heslo hodil.
Ježíš ať je naším králem!, tak zní to heslo tentokrát. Dav kolem Ježíše
neuvažuje, zda je to vůbec splnitelné a zda Ježíš chce být králem podle jejich
gusta. Ale heslo zapaluje.Hosana--hosana!
Jak je asi Ježíši v duši, když vidí to davové nadšení a myslí na Velký pátek!
Ví už předem, jak křehká je přízeň davu a jak rychle se mění v nenávist.
Je třeba se mnoho modlit, aby se také z nás nestal dav. I kolem nás létají
líbivá hesla a je dosti těch, kdo je vykřikují. Obyčejně se ta hesla nesplní,
ale na tom davu nezáleží: má už nová hesla, nové křiklouny.
Prosme tedy Boha, abychom se nestali nemyslícím davem.
Abychom za sebe nenechali myslet nikoho a nic.
Abychom neztratili soudnost a smysl pro pravdu a pro skutečné hodnoty.
Abychom ve světle evangelia dovedli rozeznat, komu jde o správnou věc a komu o
prospěch.
Zelený čtvrtek.
Ježíš chystá večeři na rozloučenou a apoštolé se v jídelně hádají. Zdá se jim,
že se někteří příliš tlačí k Ježíšovi a na ostatní že už nezbývá místo. A tak
ztrpčují Spasiteli posvátnou chvíli. Jen Jidášovi to nevadí: počítá, kolik mu
přibude stříbrňáků.
Je třeba se mnoho modlit, aby v našem společenství panovala snášelivost, shoda a
ústupnost. Ani u nás není totiž daleko k různostem: Jeden chce kytaru, druhý
latinu. Jednomu je kázání příliš dlouhé, jinému naopak krátké. Někdo si myslí,
že by měl kněz všechny lidi z kostela vykázat a nechat tam pouze jeho. A tak
znesvěcujeme Boží věc osobními nesváry -- a Jidáš zatím pilně přemýšlí, komu a
za kolik církev prodat.
Velký pátek.
Na kříži umírá v bolestech Spasitel a vedle něho se svíjejí dva vrazi. Kolem je
plno lidí, ale nikdo si nebere to hrozné divadlo příliš k srdci. Vojáci jedí a
hrají v kostky. Lidé si vyprávějí pavlačové historky a uvítali by nějaký zázrak.
Jen hlouček věrných kolem Marie teskní nevýslovně.
Je třeba se mnoho modlit, abychom plně pochopili význam víry, náboženství a
církve pro život jednotlivce i společnosti. I kolem nás jsou totiž lidé, kteří
řeknou: Teď je jiná doba, teď už víru nepotřebujeme. Kteří by
spíše oplakávali ztrátu stokoruny, než ztrátu víry v rodině. Nikdy totiž pravou
víru neměli. -- Jak obstojí v takové situaci moje víra?
Bílá sobota a Neděle
zmrtvýchvstání.
Vítězný Ježíš
přichází k apoštolům s příkazem: Budete mými svědky. Budete svědčit o mém
životě, o mé smrti, o mém vzkříšení. O mé lásce… A oni jdou. Hlásají s nadšením
radostnou zvěst a za její pravdu obětují život.
Je třeba se mnoho
modlit, abychom pochopili: Také do naší duše byl ve svaté Hostii položen Ježíš
jako do hrobu. A chce z tohoto hrobu vstát. K tomu potřebuje naši pomoc. Jakou?
Abychom povstali
z mlhavé víry, z mátožné naděje, z chladnoucí lásky.
Abychom na Ježíše
vsadili všechno: zdraví i nemoc, znalosti i nejistotu, samotu i styk s bližními,
dobré i zlé chvíle, život a jednou i smrt.
Abychom šli a
svědčili o něm, i když se nám zdá, že už není naděje.
Abychom šli a nesli
Vzkříšeného slovem i příkladem světu, který ani netuší, jak moc ho potřebuje.
Abychom
nezapomněli:
Ježíšova cesta: HOSANA
-- UKŘIŽUJ -- ALELUJA
A moje cesta?
http://www.katolik.cz/kalendar/kalendar.asp
liturgický kalendář pro každý den roku
https://www.vira.cz/nedelni-liturgie
Bible na neděli
|
