DUCHOVNÍ

SLOVO:

 

21. neděle mezidobí


Nanebevztetí
Panny Marie


19. neděle mezidobi


18. neděle mezidobi


Hod Boží velikonoční

   

Bílá sobota

   

Velký pátek

   

Zelený čtvrtek

   

Květná neděle

   

5. neděle postní

   

4. neděle postní

   

3. neděle postní

   

2. neděle postní

   

1. neděle postní


29.neděle v
mezidobí


17.neděle v mezidobí

 
  

7. neděle v mezidobí

   

6. neděle v mezidobí

   

4. neděle v mezidobí

   

3. neděle v mezidobí

   

2. neděle v mezidobí

   

 

Duchovní slovo farnosti Ševětín

21. neděle v mezidobí B

“Dovolte dětem,
aby ke mně přišly!“


Vyučování náboženstvív novém školním roce.



Ať se to komu líbí nebo nelíbí, prázdniny jsou u konce a nový školní rok přede dveřmi. Nám v duchovní správě začíná starost, zajistit na školách v našem obvodu vyučování náboženství.

Je to vyučování důležité?
Je to téměř jediná možnost, jak seznámit s křesťanstvím děti, které byly pokřtěny a při jejichž křtu rodiče před Bohem slibovali, že se postarají o jejich náboženskou výchovu.

Žijeme v 21. století, ve století techniky, vědy a pokroku. Není náboženství přežitkem?
Nevíra v Boha nepramení ze vzdělání. Jsou vědci hluboce věřící, jsou vědci ateisti. Stejně tak i lidé se základním vzděláním. Věda nemá žádný důkaz, že bůh není. Věřící nemohou žádným pokusem stvrdit, že Bůh je. Otázka věřit či nevěřit není otázkou vědy, nýbrž víry:
Věřím, že Bůh existuje.
Věřím, že bůh není.
K tomu, že Bůh je, je jistě třeba víry.
K tomu, že vesmír, příroda, život vznikly samy z ničeho a samy od sebe se vyvíjejí, je třeba víry mnohem větší.
Kámen úrazu je v tom, že si mnozí – i vzdělaní – lidé představují Boha i jeho dílo stvoření dětinsky. V takového „boha“ samozřejmě věřit nemohou.

A co chyby a hříchy v církvi, která učení Ježíšovo předává?
Nepopíráme je a mrzí nás. Církev má základ v Ježíši Kristu, tvoří ji však lidé – mnohdy slabí, omylní a hříšní. V nich je příčina zla v církvi.
Není špatné, že se o selháních církve mluví, špatné je, že se mluví jenom o nich. Jako by v církvi nebylo nesrovnatelně více kladného. – v minulosti i nyní. Takové jednostranné líčení nesvědčí o poctivosti ani o smyslu pro pravdu.
V současnosti záleží na každém z nás, jaká církev bude: církev není jen papež, biskupové a kněží. Od křtu má každý z nás právo nazývat se křesťanem. A má i povinnost životem to radostně a hrdě dosvědčovat.

Má tedy víra a náboženství význam pro dnešního člověka?
Jsme přesvědčeni, že kvalitní náboženské přesvědčení má pro jednotlivce i lidskou společnost zásadní význam. Máme pro své tvrzení důkazy.
Dá Bůh, že se k tomu brzy vrátíme v samostatné úvaze.

Nač se při vyučování chcete zaměřit?
Letos především na osobu Ježíše Krista, na jeho činy a učení.

Co znamená pro dítě seznámení s Ježíšem?
Pozná v něm někoho,
kdo je zcela lidský a přitom zcela výjimečný.
Kdo učí něčemu, co je opravdu potřebné, ale i radostné a krásné.
Kdo nejen učí, co máme dělat, nýbrž i sílí, abychom to dokázali.
Kdo vítězí nad hříchem i smrtí.
Kdo dává naději i v nejhorší beznaději.

Jaká je situace kolem vyučování náboženství?

Školy. Potíže nám nečiní. Samozřejmě je náboženství jako nepovinný předmět v denním rozvrhu hodin až na konci. To klade na přihlášené žáky určité nároky.

Žáci, kteří na náboženství nechodí. Neslyšeli jsme, že by se pro náboženství vysmívali těm, kteří na ně chodí. Byl by to také velký úpadek: Posmívat se někomu pro náboženství, o kterém sám nic nevím, a myslet si, že tak vypadám moderně, je ubohost.

Rodiče a příbuzní. Velice vás prosíme o spolupráci. Při výuce náboženství se stále zdůrazňuje vaše úloha, vaše láska a oběť pro dítě, pro bezpečí domova. 
Z vašeho zájmu o vyučování náboženství si dítě ověří, že víra není jen pro nedospělé. Že tedy má cenu, chtít ji poznat a řídit se jí.

Náboženství se začne vyučovat, až se ustálí rozvrh hodin. Školy to dětem včas oznámí. Při první hodině rozdáme dětem přihlášky k podpisu rodičům.

Prosba na závěr:
Pamatujeme si dobu, kdy se z politických důvodů náboženství nesmělo vyučovat. Takže je možné, že rodiče dětí, které teď chodí do školy, sami na náboženství nechodili a mnoho toho o něm nevědí. Netuší ani, k čemu by jejich dítěti náboženství bylo. Dali je pokřtít, tím by to však nemělo končit. Prosíme vás, kde tušíte, že by to mělo smysl, upozorněte je taktně na možnost přihlásit dítě na náboženství. Předem děkujeme za tuto pomoc.

Spoléháme především na Boží milost a požehnání.
Velice vás proto všechny prosíme o modlitby na tento úmysl.


Mariina cesta k nanebevzetí

(Neděle)

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie nám dává příležitost, abychom chvíli uvažovali o této panně, kterou evangelium nazývá milostiplná a požehnaná mezi ženami. Mnoho se toho o ní v evangeliu nedočteme, bohatě to však stačí k zjištění: Opravdu s ní byl Pán a ona byla jeho věrnou služebnicí.

Poznáme to už z několika slov, jež Maria vyslovila.

Dej Bůh, ať nás její slova zaujmou a usměrní náš život.


První slovo Mariino:


Maria se v Nazaretu dozvídá, že ji Bůh vyvolil z matku Spasitelovu. Slýchala o něm v starozákonních proroctvích, jak se předčítala o sobotách v synagoze. Snad někdy uvažovala i o jeho matce. Zřejmě to bude vznešená dáma z okolí krále Heroda nebo aspoň z bohatých jeruzalémských kruhů. Ta bude moci zajistit dítěti blahobyt, výchovu a důležité styky s vlivnými osobnostmi.

Teď najednou před ní stojí podivný posel a říká něco o tom, že tou vyvolenou má být ona, právě ona. Je šokována, vyvedena z míry. Přesto musí odpovědět, musí se svobodně rozhodnout.


Jak odpoví?

Co z toho budu mít, když ten úkol přijmu?

Nebude to moc namáhavé?

Budu na to vůbec stačit?

Co tomu řeknou moji známí?


Maria však řekla:

Jsem jen Boží služka.

Ať se splní, cos řekl.

V tom se ukazuje její pokora, ochota sloužit.

Jako by předjímala slova, která pronese po létech její Syn na své pouti Galileou: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit. Přišel jsem sloužit.

Uvědomuji si tedy:

Má velikost je v tom, že sloužím. Ne: otročím, nýbrž sloužím. Že pokorně, ale cílevědomě pracuji na úkolu, který dal Bůh lidstvu už na počátku: Naplňte zemi a ovládejte ji. Tato moje služba zemi, tedy lidem kolem mne, je i službou Bohu.

Dovedu se upřímně pomodlit: Pane, pomoz, ať ti dobře sloužím – i když to někdy bude bolet?

Druhé slovo Mariino:

Dvanáctiletý Ježíš je poprvé s rodiči na pouti v Jeruzalémě a hned se tam v chrámě ztratí. Tři dny trvá, než ho najdou, tři dny úzkosti a výčitek: Bůh ti ho svěřil a tys ho ztratila.

Potom ho spatří, jak debatuje s lidmi v chrámě. Uvidí rodiče a běží k nim. Maria otvírá náruč.

.
Co řekne?

Dítě, neublížil ti někdo?

Neměl jsi hlad?

Josefe, rozhlížíš se všude kolem sebe a dítě jsi neviděl?

Měla jsem mu dát nápadnější jarmulku, byl by snáze k poznání.

Maria však řekla:

Dítě, my jsme tě hledali s bolestí.

Tím odhaluje smysl svého života: Být s Ježíšem.

Kdyby ji oblékali do nejdražších šatů,

kdyby ji vozili po všech krásách světa,

kdyby jí udělovali nejvyšší vyznamenání,

ona by hledala, zda je Ježíš s ní.

Uvědomuji si tedy:

Mé štěstí je v tom, že mám Ježíše, že s ním žiji, pracuji i odpočívám, raduji se i trpím. Že s ním jednou odejdu ze světa k Otci.

Dovedu se dobře pomodlit: Ježíši, tebe hledám…?

Hledám tě víc, než vše ostatní…?

Hledám tě, i když kvůli tobě musím něco opustit?


Třetí slovo Mariino:

Ježíšovi je přes třicet let, začíná svou veřejnou službu. Maria zůstává v Nazaretě sama a je jí smutno. Jak se tedy těší na svatbu v Káně, kam je pozvána! Ví, že tam bude i Ježíš s prvními apoštoly.

Už spolu sedí za stolem a pociťují, že se jejich srdce nikdy neodloučila. Ale je toho tolik, nač se dívat!

Nač Maria Ježíše upozorní?

Polévku přesolili. Moc si jí nenalévej.

Ta ženská napravo má ale směšný klobouk.

Ženich už má trochu pod čepicí.

Co ti tví společníci, jsi s nimi spokojen?

Maria však řekla:

Synu, nemají víno!

Tím naznačuje svůj životní úkol: Rozhlížet se, co kde bolí. Pomáhat.

Bere starost chudých manželů za svou.

Ví, kam se obrátit: Synu, nemají víno…

A od toho dne to Maria dělá stále: Synu, nemají klid. Nemají víru. Neumějí se mít rádi. Nemají Boží požehnání. Leckdy ani netuší, jak moc tě potřebují

Církev je si toho vědoma a obrací se k Nanebevzaté mnoha důvěrnými modlitbami: Maria, pomoz, přišel čas…

Uvědomuji si tedy:

Ano, už přišel čas, abych z Mariiných slov pochopil, co potřebuji k svému nanebevzetí:

Sloužit Bohu s nadšením a s důvěrou.

Hledat Ježíše a ve zmatcích života ho neztratit.

Nezapomenout: K Bohu ani do věčného zavržení nejdu sám.

Vždy s těmi, které pozvedám, nebo které srážím.

Maria nanebevzatá,

oroduj za mne – oroduj za nás.




Rozjímání na 19. neděli

v liturg. mezidobí -- B


Milí přátelé,
Pán Ježíš nám v hojnosti připravuje a rukama svých služebníků rozdává chléb, aby všichni, kdo jej s vírou a pokorou přijímají, nezemdleli na životní cestě, nýbrž doputovali do života věčného. Je ovšem nutno si uvědomit, že nám ten chléb života nedává proto, abychom jím potěšili jen sebe. Zbývá přece pro každého, kdo věří, z každého krajíce tohoto chleba dost, aby nasytil ty, kteří hladovějí vedle nás.
Není příliš těžké si jich všimnout, vždyť láska nemyslí jen na sebe.
Není příliš těžké se k nim sklonit, vždyť láska nad nikým nezoufá.
Není příliš těžké se pro ně obětovat, vždyť láska všechno vydrží.
Třeba takto:
Ve třídě bylo po poledni při vyučování náboženství dusno k zalknutí. Vykládal jsem dětem o svatém přijímání, jak nás posvěcuje a posiluje. Myslil jsem si: Děti v tom parnu asi usnou, jen když neusnu já. Prostě jsem od té hodiny žádný přínos nečekal. Večer po mši svaté za mnou přišla známá babička: Pane faráři, musí vám něco povědět. Odpoledne jsem si vezla z prodejny na vozíku nákup. Tu přiběhl malý chlapec: Paní, já vám ten vozík odvezu. Chytil se voje, byl ale ještě moc malý, tož jsme táhli spolu a on přitom vykládal: Pán Ježíš také pomáhal lidem, dokonce je krmil svým chlebem. Bylo mi hezky. Přece si mě ještě někdo všimne. Nejsem jen stará bába, která překáží.
Krajíček chleba, lásku, podalo to dítě unavenému, starému člověku. Může být větší dar, ale i pravdivější vyznání víry v Ježíše z Nazaretu, Syna Božího?
Nebo:
Manželka vaří oběd. Má horečku, je jí špatně, přece si říká: Aspoň něco musím uvařit.
Manžel vchází do dveří, ruce za zády, najednou je vystrčí a v nich kytičku růží. Co tě to napadlo, vždyť nic neslavím, diví se žena.
Vzpomínal jsem, jak je ti, a těmi růžemi chci říci: Ode dne svatby nepřestávám děkovat Pánu Ježíši, že nám dává jako každodenní chléb víru a lásku. A tobě jsem moc vděčen, že jsi se mnou, že mě máš ráda.
Krajíček životodárného chleba podal manžel své ženě těmi upřímnými slovy. Je třeba se bát o takovou lásku, zvlášť když se odvolává na Ježíše?
A do třetice:
Sestra na nemocničním pokoji roznáší oběd. Starý pán si k němu sedá, zavadí o tác – a polévka je na podlaze, ba i v posteli. Sestra vybuchne: Hrůza! To neumíte jíst? Celou postel musím převléknout!
Chudák děda koktá, omlouvá se, ale ona neslyší, metá kolem sebe hromy, blesky…
Potom se přiblíží večeře. Náš pacient si nese čaj, zakopne – a čaj je v posteli. Je mu hrozně, pláče. Přiběhne sestra, začíná noční službu. Prosím vás, sestřičko, nezlobte se, naříká stařec.
Proč bych se zlobila, od toho tu přece jsem. Starý pán se vztyčí, tváře mu růžovějí.
Krajíček chleba, totiž sestřina vlídného slova vrátil nemotornému dědovi důstojnost trpícího člověka. Je to málo?
Přátelé, končíme úvahu o Ježíši Nazaretském.
Kéž prohloubí naši víru, upevní naši naději.

Rozjímání na 18. neděli

v liturg. mezidobí -- B


Zástupy hledaly Ježíše a dalo jim to práci, než ho nalezly nedaleko města Petrova, Kafarnaum, na severním břehu Genezaretského jezera. Je pravda, že ho nehledaly z duchovních pohnutek, spíše proto, že očekávaly jeho další zázraky a dobrodiní. Pán Ježíš se s nimi přesto dal do řeči a snažil se jim vysvětlit, že on nejenom chléb dává, že on chléb je. Chléb, jehož požívání dokáže nasytit duši věčným životem.

O tom bychom mohli dlouze a užitečně uvažovat.

My se ale vrátíme k úvodní myšlence:

Je těžké nalézt Ježíše? A což teprve, přijmout jeho i jeho učení?

Ano, je to těžké.

Především si musím uvědomit, proč vlastně Ježíše hledám.

Já ho nehledám, já už jsem ho našel.

Můj dědeček byl křesťan, můj otec byl křesťan i já jsem křesťan.

Tato odpověď vypadá krásně: věrnost tradici, věrnost rodu. Jenže má povážlivou chybu: jistý muž takto zdůvodňoval svou víru, až mu vtipný člověk odpověděl: Tak buďte rád, že váš dědeček nebyl lidožrout.

Zděděná víra je poklad, ale pod jednou podmínkou: že se za ni budu modlit, že ji budu studovat, že ji budu reprezentovat. Že se zděděná víra stane mým přesvědčením.

Já Ježíše hledám, protože je dobré, mít takového přítele, když je někdy zle.

Když přijde zlá nemoc, soužení, problémy. Když lidé už nemohou nebo nechtějí pomoci. Pak je tu ještě naděje v Ježíše.

Zkoušíme to po dobrém. Pane, prosím, pomoz: tys tak dobrý a laskavý.

Zkoušíme to i po horším: Pane, musíš mi pomoci. A když nepomůžeš, už se nebudu modlit a do kostela nevkročím.

Neodsuzujeme takové prosebníky: zlé utrpení je strašlivá tíha na srdci. Jenomže Bohu nepředpisujeme, co má udělat, protože známe Ježíšovu prosbu: Buď vůle tvá, Otče. A nejenom nás ji učil, sám se ji v zahradě modlil, a když se mu přitížilo, modlil se vroucněji…

Je tedy špatné, když se modlíme za zdraví, za bezpečí, za požehnání našemu pozemskému životu? Rozhodně ne, pokud nezapomeneme na Ježíšova slova: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost…

Já Ježíše hledám tak, jako slepý hledá světlo, chromý oporu, bloudící cestu. Jako vyprahlý člověk hledá lásku.

Jsi na dobré cestě, bratře, sestro. Jen se o Ježíše opři, slož na něho svou naději a poznáš, že on kráčí s tebou, že tě vede za ruku, že ti podává pokrm, abys nezemdlel.

Nezapomeň však, že není tak těžké, na cestu za Ježíšem se vydat, jako na ní vytrvat.

A teď už si můžeme odpovědět i na otázku: Proč je těžké jít za Ježíšem?

Protože musíš často kráčet proti světu.

Proti jeho modlám, proti jeho pýše, proti jeho požitkům. Budou tě mít za blázna, za hlupáka, který naletěl kněžským podvodníkům, za zpátečníka.

Vydržíš to?

Ano, jestliže bude Ježíš tvou silou a jistotou tak, jako kdysi Pavlovi: Vím, komu věřím, mám jistotu!

Nevydržíš, spolehneš-li sám na sebe.

Za Ježíšem je těžké jít, protože musíš často kráčet proti sobě samému.

V každém z nás je něco křivého, neurovnaného, požívačného, sobeckého.

Jsi křesťan a víš, jak je to nebezpečné, jít životem s takovým nákladem v duši! Stýkat se s bližními! Trpět! A což, jednou umírat!

Proto nezapomínej na výzvu Jana Křtitele: Připrav Ježíšovi cestu. Srovnej každou propast zloby ve své duši. Každý pahorek pýchy hleď snížit a každý močál nelásky a sobectví vysušit. Potom k tobě přijde Pán a ty zakusíš Boží spásu.


Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!


17. neděle v liturg. mezidobí – B


Dnešní evangelium mluví o nasycení zástupu. Apoštol Jan nám chce tímto příběhem sdělit:

Ježíš rozdává chléb - a má ho dostatek pro všechny lidi, i pro tebe.


My jsme si právě pro tento chléb přišli, pro Boží slovo, pro svaté přijímání. Co od něj očekáváme? Stojí za to námaha s tím spojená? Co nám o tom chlebě říká víra?


Boží slovo je světlem na naší životní cestě

Ukazuje nám, že život je veliký dar, že má smysl. I život těžký, lidsky řečeno ztracený, i život přervaný nemocí, neštěstím, lidskou zlobou.

Boží slovo vypovídá, jak je to zlé, když člověk život pokálí, ba zahodí.

A naopak, mluví o odměně, kterou Bůh slibuje všem, kteří s jeho pomocí nezabloudili do špatnosti, nebo z ní nalezli cestu ven.


Svaté přijímání je to nejúžasnější, co můžeme na zemi zažít. Vždyť přichází sám Pán.

Posvěcuje naši duši, aby v ní Bůh viděl svůj obraz,

Zahřívá naše srdce, aby nezmrzlo v závějích, které někdy -- ba možná, že často -- zavalí naše lidské jistoty.

Opravňuje nás k naději, že se na nás naplní Ježíšovo zaslíbení: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.


Jak tedy prožít mši svatou, aby nás to uspokojilo, ano, aby se naše účast líbila i Bohu?


Každá věc, má-li se vydařit, potřebuje přípravu, i prožití mše svaté. Co doporučuje církev?


Cestou do kostela se nerozptylujeme. Jistě můžeme pozdravit známé a prohodit několik slov, ale není dobré, pouštět se do složitých hovorů. Zcela určitě by se nám vracely na mysl právě při mši a pokazily naši usebranost.


Vstupujeme do kostela a věnujeme pozornost obřadu pokropení svěcenou vodou.

Žehnáme se jí uvědoměle, vždyť je to vlastně krásná modlitba. Touží po obmytí duše, zaznívá z ní něco z celníkova vyznání: Bože, bud milostiv mně, hříšníkovi.


Procházíme mezi lavicemi na své místo.

Cestou míjíme známé. Nepodáváme jim však ruku – tomu je vyhrazen čas při pozdravení pokoje před svatým přijímáním -- a nezačínáme s nimi hovor. Nerušíme ticho, nutné k přípravě.


Skutečnost, že máme v kostele své místo, je významná. V městských chrámech bývaly dokonce na lavicích mosazné tabulky se jménem rodu, jehož členové tam sedávali. Máme v kostele své místo, máme je v církvi, máme je u Boha. Právem jsme na to hrdí. Nejsme duchovní bezdomovci. Je to pro nás čest i závazek.


Čím vyplníme čas přede mší svatou?

Probíráme uplynulý týden a přemýšlíme, zač je třeba Bohu děkovat a zač odprosit.

Nebo vyhledáme píseň, která se bude zpívat, pročítáme ji a najdeme v ní místa, která potom při mši předložíme Bohu jako vlastní prosbu.

Nebo vzpomínáme, komu jsme dlužni modlitbu a vzpomínku ve mši.

Nebo se mlčky díváme na svatostánek jako sedlák, o němž vypravuje svatý farář z Arsu. Celé hodiny klečel tento muž bez pohnutí před svatostánkem, až se zdálo, že usnul. Krásné bylo jeho vysvětlení: Já se dívám na něho – on se dívá na mne.

Nebo se zamyslíme nad svým chováním při mši: na příklad, proč při ní stojíme a jindy sedíme. I to má totiž svůj význam, i to máme činit s pochopením.


Stání je projevem úcty k Bohu. Stojíme před ním a hlásáme tak jeho slávu, jako ji hlásá celý vesmír, celé stvoření.

Je krásný pohled na mladé a statné, kteří by mohli spoléhat na sebe, a přece stojí, aby se představili Bohu.

Ještě krásnější je pohled na ty, kdo už stojí s obtíží. Přešlapují a opírají se o lavici. Jako by říkali: Pane, už ti mohu nabídnout málo, ale nejsou to odpadky. Dávám ti vše, co ještě mám.


Sezení je projevem vlastní důstojnosti. Sedíme před Bohem jako jeho děti, které k sobě pozval, takže mohou s radostí přijít. A s pohnutím slyšíme v duchu slova Písma svatého: Což nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí Boží duch? To je ten důvod, proč smíme před Bohem sedět. Po křtu je v nás něco božského. Něco, co může lidská zloba pošpinit, pošlapat, ale rozhodně to nemůže zničit.


Dnes skončíme. Kéž by vám tyto rady byly užitečné, děkuji za pozornost. Ještě poprosíme, ať nám Bůh pomáhá s dobrou přípravou na mši. Abychom se z ní vždy vraceli plni světla a síly a vydávali životem dobré svědectví své víře.


Pane, dávej mi stále svůj chléb.

A nezasloužím-li si celý krajíc,

sáhni ve své lásce do jednoho z košů a podej mi zbylý drobek.

Pak uzdravena bude duše má.



Úvaha nad evangeliem 29. neděle v liturgickém mezidobí

Otázka: Je dovoleno platit daň císaři, čili pohanským okupantům, byla na Ježíše nastražena velmi chytrácky. Ať odpoví Ano nebo Ne, mohou toho proti němu zaujatí nepřátelé zneužít. A také se na to chystali. Ježíš je však nejenom umlčel, ještě jim udělil náboženské poučení:

Dávat císaři, co je císařovo, musíte, ať chcete či ne. Je tu však mnohem důležitější povinnost: Dávat Bohu, co je Boží! A to ne s kyselou tváří nebo ze strachu, či z prospěchářství, nýbrž dávat s radostí, s vděčností. Vždyť do vaší duše je vtisknut Boží obraz, patříte mu tedy.

Teď se ovšem naskýtá otázka, jakou mincí budeme dávat Bohu, co mu patří, čili čím budeme platit svou daň.

Snadná odpověď:

Budeme platit mincí, na jejímž líci je kříž. Budeme platit láskou ke kříži, k Ukřižovanému.

Dovolte, abych uvedl dva příklady.

První by mohl mít název:

Nedopustím, aby kříž zmizel z našeho domu.

S tou babičkou jsem často rozmlouval, ráda vzpomínala na život, byť byl těžký. Třebas takto:

Když mi zemřel manžel, odešla jsem bydlit na vejměnek. Syn se oženil, přišla nová paní. A hned začala velké úpravy. První to odnesly kříže. Měli jsme doma tři, všechny starobylé, ručně řezané. V dnešní době to tu nemá co dělat, zněl její ortel. Nad postele v ložnici pověsila nějakou nahotinu, do kuchyně moderní obraz, samé čáry. Až po delším čase jí někdo řekl, že obraz visí hlavou dolů, nikdo si toho dříve nevšiml. Její úpravy pokračovaly, nábytek a zvlášť zařízení kuchyně bylo pro ni nemožně zastaralé, vše se kupovalo nové.

Syn mlčel, ač ho to rozčilovalo. Po čase se začali spolu hádat, byly to zlé scény. Potom začal syn pít, stále častěji a víc. To ho také zabilo, zemřel na selhání jater.

Samozřejmě, že vdova po něm moc netruchlila. Teď se mohla vrhnout do úprav plnou parou. A také vrhla. Jen jedno nemůže. Když jde kolem mého okna, vidím, s jakým šklebem se dívá na nástěnný kříž. Jediný, co na gruntu zbyl. Kdyby jej tak mohla sejmout a rozmlátit o kameny, to by se jí ulevilo. Ale nemůže, mám vejměnek soudně připsaný a kříž je můj.

Známí mi říkají: Odejděte do domova pro důchodce, budete tam v klidu a  pohodě. Já

bych šla, hned, ale, pane faráři, když já musím chránit ten jediný kříž, co u nás ještě je, co k našemu domu patří. Co to je dům bez kříže, bez Boha, bez víry, bez naděje. Kdybych odházela, ještě bych nebyla venku z průjezdu a už by kříž ležel na zemi, rozmlácený o kameny. Nevím, proč kříž tak nenávidí, ale musela bych si vyčítat: Zradila jsi, nechalas náš dům pustý, bez Ježíše úpějícího na kříži: Otče, odpusť jim…

A tak se modlím a hlídám rodinný kříž…

Druhý příběh:

Ten kříž je můj!

Ten chlapec mi ministroval.

Jednou mi vyprávěl:

Maminka mi koupila k svátku zlatý křížek na krk. S radostí jsem ji jej pověsil na krk, nejen jako šperk, ale jako vyznání víry, jsem přece ministrant. Blýskal se a spolužáci záviděli: Byl asi dost drahý

Bylo to však za dob komunismu a brzy si křížku všiml i učitel, měli jsme právě občanskou nauku.

Přiřítil se ke mně jako blesk:

V naší socialistické škole nepřipustím toto znamení tmářství. Hned to sundej!

Když jsem se k tomu neměl, hnal se po řetízku sám.

Zrudl jsem a vykřikl: Soudruhu učiteli, ten křížek je můj!

Zaváhal a vrátil se k tabuli.

Křížek jsem obhájil. Sice jsem se trochu bál, že mi kantor bude mstít, ale copak kříž za to nestojí?

Třetí příběh

bys nám mohl vyprávět ty, bratře, sestro:

Co děláš, co vynakládáš pro čest kříže?

----------------------------------------------------------------------------------------

Dřívější promluvy


Úvaha na Hod Boží velikonoční

 

Milí přátelé, 

 

prožíváme radost velikonočních svátků. Začaly před týdnem Květnou nedělí, den po dni nám zpřítomňovaly posvátná tajemství Ježíšovy oběti, až dnes dospěly k slavnému vítězství. Zpíváme Aleluja z radostných a vděčných srdcí a rádi bychom načerpali do duší co nejvíce nadšení, aby nám vystačilo na celý rok – i pro všední a obtížné dny.  

 

Projděme tedy velikonoce den po dni a zapišme si do duše jejich poselství.

 

Květná neděle.

 

Ježíš jede na oslátku do Jeruzaléma a kolem něho hlučí dav. Dav je shromáždění lidí, kteří čekají na nějaké heslo a na někoho, kdo by mezi ně to heslo hodil.

Ježíš ať je naším králem!, tak zní to heslo tentokrát. Dav kolem Ježíše neuvažuje, zda je to vůbec splnitelné a zda Ježíš chce být králem podle jejich gusta. Ale heslo zapaluje.Hosana--hosana!
Jak je asi Ježíši v duši, když vidí to davové nadšení a myslí na Velký pátek!
 Ví už předem, jak křehká je přízeň davu a jak rychle se mění v nenávist.

 

Je třeba se mnoho modlit, aby se také z nás nestal dav. I kolem nás létají líbivá hesla a je dosti těch, kdo je vykřikují. Obyčejně se ta hesla nesplní, ale na tom davu nezáleží: má už nová hesla, nové křiklouny.

 Prosme tedy Boha, abychom se nestali nemyslícím davem.

 Abychom za sebe nenechali myslet nikoho a nic.

Abychom neztratili soudnost a smysl pro pravdu a pro skutečné hodnoty.

Abychom ve světle evangelia dovedli rozeznat, komu jde o správnou věc a komu o prospěch.

 

Zelený čtvrtek.

 

Ježíš chystá večeři na rozloučenou a apoštolé se v jídelně hádají. Zdá se jim, že se někteří příliš tlačí k Ježíšovi a na ostatní že už nezbývá místo. A tak ztrpčují Spasiteli posvátnou chvíli. Jen Jidášovi to nevadí: počítá, kolik mu přibude stříbrňáků.

 

Je třeba se mnoho modlit, aby v našem společenství panovala snášelivost, shoda a ústupnost. Ani u nás není totiž daleko k různostem: Jeden chce kytaru, druhý latinu. Jednomu je kázání příliš dlouhé, jinému naopak krátké. Někdo si myslí, že by měl kněz všechny lidi z kostela vykázat a nechat tam pouze jeho. A tak znesvěcujeme Boží věc osobními nesváry -- a Jidáš zatím pilně přemýšlí, komu a za kolik církev prodat.

 

Velký pátek.

 

Na kříži umírá v bolestech Spasitel a vedle něho se svíjejí dva vrazi. Kolem je plno lidí, ale nikdo si nebere to hrozné divadlo příliš k srdci. Vojáci jedí a hrají v kostky. Lidé si vyprávějí pavlačové historky a uvítali by nějaký zázrak. Jen hlouček věrných kolem Marie teskní nevýslovně.

 

Je třeba se mnoho modlit, abychom plně pochopili význam víry, náboženství a církve pro život jednotlivce i společnosti. I kolem nás jsou totiž lidé, kteří řeknou: Teď je jiná doba, teď už víru nepotřebujeme. Kteří by spíše oplakávali ztrátu stokoruny, než ztrátu víry v rodině. Nikdy totiž pravou víru neměli. -- Jak obstojí v takové situaci moje víra?

 

Bílá sobota a Neděle zmrtvýchvstání.

 

Vítězný Ježíš přichází k apoštolům s příkazem: Budete mými svědky. Budete svědčit o mém životě, o mé smrti, o mém vzkříšení. O mé lásce… A oni jdou. Hlásají s nadšením radostnou zvěst a za její pravdu obětují život.

 

Je třeba se mnoho modlit, abychom pochopili: Také do naší duše byl ve svaté Hostii položen Ježíš jako do hrobu.  A chce z tohoto hrobu vstát. K tomu potřebuje naši pomoc. Jakou?

Abychom povstali z mlhavé víry, z mátožné naděje, z chladnoucí lásky.

Abychom na Ježíše vsadili všechno: zdraví i nemoc, znalosti i nejistotu, samotu i styk s bližními, dobré i zlé chvíle, život a jednou i smrt.

Abychom šli a svědčili o něm, i když se nám zdá, že už není naděje.

Abychom šli a nesli Vzkříšeného slovem i příkladem světu, který ani netuší, jak moc ho potřebuje.

Abychom nezapomněli:

 

Ježíšova cesta: HOSANA --  UKŘIŽUJ --  ALELUJA

A moje cesta?


http://www.katolik.cz/kalendar/kalendar.asp

liturgický kalendář  pro každý den roku
https://www.vira.cz/nedelni-liturgie
Bible na neděli

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008