Farnost Bošilec:

Základní údaje

Historie

Fotogalerie

Kontakt

Historie a současnost kostela a farnosti

Chrám Páně Svatého Martina biskupa Turnovského a původ jeho:

 K sestavení tohoto pojednání jsem použil záznamy z pamětních knih farnosti bošilecké. Při jejich pročítání jsem dospěl k názoru, že se mnohé údaje opakují, byť jsou získané z různých pramenů, některé si dokonce protiřečí. Nejpřehlednější a v časové posloupnosti je podána informace sepsaná p. farářem Müllerem v letech 1883-1887. Další informace jsou z „knihy pramenů“ sepsaných panem děkanem Janem Šimánkem v letech 1925 –1935 a dalšími faráři bošileckými. Při pročítání těchto zdrojů nezbýv, nyní v době kopírek, jen s obdivem sledovat jak jsou celé pasáže z knih doslovně do této knihy opisovány a kolik práce za tím stojí. Nyní by postačilo pasáž z knihy okopírovat, ale našli bychom si čas na další zpracování?

 A nyní k historii kostela v Bošilci.

Původ a doba vzniku chrámu Páně svatého Martina

Stavba chrámu Páně v Bošilci (vlastně presbyteria) a pak nynější sakristie s bývalou okrouhlou věžičkou sahá do šedé minulosti a nepodařilo se ani jejího zakladatele spolehlivými listinami vyšetřiti. Pravděpodobné je ale, že svatyně tato počátek svůj má již ve 12. století a jak z věhlasného knížecího archivu v Třeboni vyzvěděti se dalo, stál tento stánek Boží již ve 14. století v celé podstatě své. Na doklad toho uvádí se, že kostel tento (dle darovací listiny ze dne 21. května 1355) obdařen od bratrů Petra a Jodoka (Jošta) z Rozemberga a pak Tobiáše z Bechyně, narozeného z Kempnitz, rozličnými ostatky svatých, kteréžto pánové dílem od císaře Karla IV., pak od Ludvíka, krále Uherského a dílem od Patriarchy z Aquileja a arcibiskupa Pražského darem obdrželi.

 Ale první písemná zmínka o bošileckém kostele je v německém spise (Topografie historických a uměleckých památek politického okresu Třeboň), kde je původ kostela uváděn v době románsko- gotické, léta 1250 – 1350 a přisuzován je proboštství Všech Svatých v Praze. Zde byl pak Petr z Rožmberka proboštem a logický je proto i další průběh historie s darovací listinou z roku 1355.

 V knize pramenů str. 3 je tato událost rozvedena takto: Dali je (ostatky) do krásné monstrance vsaditi, již Bošileckému chrámu darovali. Nacházel se tu mezi jiným kousek svatého kříže, kousek ubrusu od poslední večeře Páně, od provazu, jímž byl Kristus Pán svázán, kousek vrchního roucha Panny Marie, jakož i pláště svaté Alžběty, do něhož svého syna Jana Křtitele zabalila a v němž při své návštěvě od Panny Marie objata byla. Byly tu kosti, zuby a části oděvů od 57 apoštolů, evangelistů, mučedníků a jiných svatých, od pěti Boleslavských bratří, 10.000 mučedníků a 11.000 panen, ba i kousek holi Áronovy nescházel.

O chrámu bošileckém činí se též zmínka v letech 1384 a 1413 (v archivu Bechyňském).

Roku 1414 daroval Ondřej z Bošilce (pozdější přídomek ze Bzí) ku chrámu tomuto několik činžovních gruntů s tím závazkem, by se v budoucnu za zemřelou rodinu každoročně Vigilie odbývaly.

Z knihy „Libri erectionum archidiecesis Pragensis“, kterou vydal Klement Borový v Praze roku 1875, se dovídáme o další historii kostela bošileckého. (listina sepsána v D. Bukovsku 14. dní po sv. Ludmile roku 1358. V této listině jsou uvedeny přifařené obce a polnosti, které jsou majetkem kostela a farnosti.

 Jak z listiny vyplývá, jest pravdě podobné, že kostel bošilecký pozůstával původně jen z dnešního presbyteria s vysokými gotickými okny, které později zmenšeny byly a že zadní díl, teď hlavní loď chrámová v postupu času byla přistavěna. Kdy, to ovšem není známo, jakož i určité místo, kde stávala kaple sv. Jana Evangelisty. Nicméně, dalo by se souditi, že rozšíření toto se mohlo státi v letech, když chrám tento byl Benediktem, hrabětem z Waldštějnů, biskupem Kamínským posvěcen. Že za času Consecrace, stál již kostel bošilecký (až na věž) v celém nynějším útvaru svém a že řečená kaple sv. Jana Evangelisty stála nepochybně na místě chrámové lodě a že spodní částka zadní zdi pod nynějším kůrem se známkami po klenbě, jest snad ponechaný zbytek dotyčné kaple.

 Na několika místech se autoři podivují vysokému stropu původní gotické části, pro venkovské kostely neobvyklé. V knize pramenů na straně 152 se píše: Nápadná, u venkovských kostelů neobvyklá je jeho výška.Zdálo bys se nasvědčovati, že původně byl stavěn k jinému účelu, nežli k tomu, aby byl venkovským kostelem farním, nýbrž aby byl kostelem na příklad klášterním.Potom snad pravdu měla by zdejší pověst, že prý tu býval ženský klášter, někde v těch místech, co nyní stojí chalupa u Lišků č.49 a že dva sedláci z Bošilce dostali od nich tak zvané „kněžské pole“ (Koubele a Pícha), když byli odvezli je do Prahy. Ale táž pověst se vypravuje také v Dyníně a má svůj původ asi v poplatnosti toho kterého sedláka v Bošilci a v Dyníně sestrám svaté Kláry v Krumlově, které na svých cestách mezi klášterem v Praze na Františku (blahoslavená druhdy Anežka, abatyše)stavěly se také u svých poplatníků v Bošilci a Dyníně buď dluhy upomínajíce, nebo přípřeže od nich se dožadujíce a vymáhajíce. Však o klášteře zmizelém památky písemné důsledně nic nemluví. Vypravují se však za to o poplatnosti dvou sedláků v Dyníně dominikánům v Ústí Sezimově. (tam leží nyní Starý Tábor). A tak tedy ona nadobyčejná výška kostelní, zdá se napovídati nějaký jen úmysl na kostel klášterní, z něhož však později sešlo a místo kláštera postavena zde světská fara.“

Taktéž je téměř jisté, že nynější sakristie byla zároveň s kostelním presbyteriem vystavěna, ale pod střechou na půdě sakristie, hrubá, ostrá a neomítnutá chrámová zeď, což nynější farář Müller sám očitě shlédl, když roku 1878 dosavadní prejzová střecha nad sakristií odstraněna byla a novými taškami znovu zakryta byla.Do kaple této chodilo se z kostela a když pak sakristie obrácena byla bylo velké gotické okno zmenšeno a pod ním nové dveře z venku prolomeny byly.Při kapli této vzadu (kde nyní jest žlabový odpad) shledávala se okrouhlá věžička jak tomu nasvědčují dosavadní známky na venkovních chrámových zdech, pak nad vchodem kazatelny kruhový, podklenutý a shora stavebním šutrem vyplněný strop, kudy vedly nepochybně schody do věžičky této a kam padalo světlo, malým, jak dosud vidět, zazděným okénkem na půlnoční straně a druhým s presbyteria v místě, kde nad kazatelnou shledává se hvězda s holubicí. K tomuto podává vysvětlení farář Karel Müller z Ledenic, bratr zdejšího faráře takto: Co se týče znaku nad dveřmi z kostela bošileckého do sakristie vedoucími, jsem toho náhledu, že jest to nepochybně znak Zdenka ze Lhoty, jenž jak z Libri erectionum vysvítá, kapli tuto ke cti svaté Kateřiny a sv. Maří Magdaleny zasvětil a upravením zvláštního oltáře, mešní nadaci při ní založil.

  Znak tento popisován je v knize pramenů na str. 153 takto: „Kaple založena byla Zdeňkem ze Lhoty r. 1358. Znak jeho nalézající se nad vchodem z kostela do sakristie. Je polehlý štít s půlměsícem. Nad štítem je nějaká nepodařená výzdoba, zvaná „ fanfrnoch“ a nejvýše zase polehlý štít s půlměsícem. Kdyby otlouci se mohla omítka, daly by se odhaliti stopy po bývalých oknech nebo dveřích.“)

Posvěcení kostela bošileckého roku 1493

  Jak tomu svědčí zvláštní v presbyteriu na dřevěné tabuli ve výklenku umístěný nápis, byl chrám sv. Martina v Bošilci dne 12. června 1493 skrz Benedikta, hraběte z Waldštějnu t.č. biskupa Kamínského (v nynějším Pomoří) posvěcen. Benedikt, hradě z Waldštějnu, pocházel ze staré české šlechtické rodiny. Byl předtím více než 30 rok4ů proboštem v Litoměřicích a později biskupem v Kamínu. Dle svědectví Balbínova byl důvěrným přítelem klášterníků svatého Augustina v Třeboni. U příležitosti svých návštěv posvětil některé z vůkolních kostelů, zejména suchdolský a bošilecký.

 Dodnes se tabule s latinským nápisem v kostele dochovala, aby dosvědčovala pro tento chrám Páně tak významný den.

Kazatelna

  Mezi památnosti chrámu tohoto patří kazatelna, co starožitnost z 15 století. Kazatelna tato ve způsobu velryby (symbol to proroka Jonáše) pochází z poustevnického kostela svaté

Barbory, z lesů Cepských, osady svaté Máří Magdaleny u Třeboně. Byla snad po zrušení tohoto kostela v témž roce 1786 sem darována. Ryba tato zajisté přiměřeně sluší zdejšímu, mezi dvěma velkými rybníky téměř na poloostrově stojícímu chrámu Páně.

Odkaz na knihu pramenů str. 162, 163 : „Asi ½ hodiny od sv. Máří Majdaleny stojí uprostřed lesa kaplička svaté Pany Barbory, kteráž roku 1834 vystavěna a dne 28. srpna 1839 vysvěcena byla. Za dávných časů stával na témž místě poutní kostel sv. Pany Barbory o jehož původu jen tolik se ví, že tu kdysi v jeskyni bydlel poustevník, jenž od poutníků sbíral příspěvky a dary na zbudování kostela tohoto. Roku 1495 základní kámen kostela byl založen a dne 6. srpna 1498 od biskupa Jana Symbolienského posvěcen. Jeden poustevník potom své stálé bydliště u tohoto kostela měl. Lutovští faráři vykonávali zde až do roku 1660 dvanáctkrát do roku služby Boží. Později pak ta povinnost připadla faráři Suchdolskému. Častými požáry utrpěl však týž kostel velice, takže po delší čas byl pustý až do roku 1714. Osvícená kněžna Eleonora ze Schwarzenberka týž stánek Boží znovu ze základů postaviti a Jindřichohradeckým proboštem posvětiti dala.

  Z rozkazu císaře Josefa II. byl tu kostel roku 1786 zavřen a světským účelům ponechán. Zvony a oltář sv. Prokopa a oltář Neposkvrněného početí Panny Marie se dostaly do farního kostela v Jílovicích a kazatelna v podobě velryby do farního kostela v Bošilci. V roce 1810 vznikl nepozorností šindelářů, kteří se zde zdržovali, oheň a strávil svršek kostela, věž a vedlejší stavení. Týž kostel byl pak malou zříceninou až do roku 1816, kdy konečně to tam rozvaleno bylo. Původně měl kostel sv. Barbory 37 kroků délky a 20 kroků šířky.

  O tomto kostelíku činí se roku 1527 zmínka, kdy tehdejší hejtman na Třeboni Jan Cinišpan z Heršláku, pánu svému z Rožmberka do Krumlova píše, že u svaté Pany Barbory při tom kostelíku v lese zdržuje se poustevník vyznání víry pod obojí, který katolíky a víru jejich tupí a lid jen šálí. Prosí pro Boha, aby pán takového odvržence víry pravé církve a rouhače tu netrpěl, poněvadž se neví ani odkud pochází, než aby Bohu sloužil. Odpověď pana Jana z Rožmberka zněla takto: „Službu svou vykazuji, urozený pane vladyko Cinišpane milý. Co se toho poustevníka dotýče pod obojí způsob na panství u sv. Pany Barbory. Poněvadž se nezachovává tak jak se zachovávati má, jest vykonání mé, abys jménem mým mu pověděl, aby se opatřil a tu na té poušti více nebýval. I do města Třeboně aby nechodi, neb já ho tu na té poušti déle míti a trpěti nechci, poněvadž také jest neznámý a nevěděti odkud jest.“

Dáno v Krumlově 4. dne po sv. Viliamu 1527.

(Pramen: Místní dějiny okresu Třeboňského, sepsal František Jan Fanta, učitel v Chlumu u Třeboně, vydal: Nakladatel J. Urbánek, Praha, roku 1881)

  V čase husitských válek a třicetiletých válek zanikly úplně fary: bošilecká, bukovská a byly co filiálky přivtěleny k faře Veselské až do roku 1703, kdy zřizovací listinou ze dne 26. září 1703 od knížete Adolfa ze Schwarzemberka vystavěnou, fara bošilecká opět samostatným duchovním správcem obsazena byla. K ní osada Bukovská, zároveň se svými příjmy, co filiálka přivtělena byla až do roku 1878, kde Bukovsku, za časů císaře Josefa II. samostatná osada s vlastním duchovním správcem nadaným z náboženského fondu zřízena byla. Jelikož tím městys Bukovsko a Pelejce odpadly od mateřské fary bošilecké, bylo Ponědrážko, které až do roku 1785 patřilo do Veselí, náhradou přivtěleno do Bošilce.

Prvním farářem na znovu zřízené faře bošilecké byl Jiří Mann.

Nová křížová cesta

Roku 1818 byla nová křížová cesta pro chrám bošilecký od osadníků pořízena, při čemž se veškeré přifařené obce listinou ze dne 10. února 1818 zavázali, že tu samou po všechny budoucí časy na svůj náklad v dobrém stavu udržovati chtějí.

Listina tato sice není v dokladech v originále, ale asi by nebylo od věci se zeptat starostů přifařených obcí, jak se cítí zavázáni touto smlouvou v dnešních dnech, kdy byla křížová cesta opravena velkým nákladem a zda na tuto opravu přispějí.

Nová věž kostela

Roku 1836 byly založeny základy ke stavbě nynější zděné věže, která byla černým plechem jen pobita. Zvony nalézaly se v prozatímní dřevěné zvonici, která stála na severozápadní straně na návrší asi 6 sáhů od kostela, blíže chalupy č. 49. V ní umístěny byly zvony a sice:

a) Velký zvon Maria s letopočtem 1519

b) Prostřední zvon sv. Martin         1716        (v pramenech r.1717 a zvonař Haag)

c) Malý zvon sv. Tomáš                 1764

 Původní prostřední zvon ulitý v Českých Budějovicích od Antonína Pernera, později puknul, dlouho křapěl, až pak roku 1857 poznovu v Budějovicích znovu přelit byl. Nicméně po krátké době, asi pěti letech puknul opět. Že by šlo o zavinění ze strany kostela dosvědčuje tento zápis: „Mitrlata byly vždy dobře dotaženy a lužka náležitě mazána. Z příčin těchto, jakož i každé znečištění věže od rozpustilé mládeže, byl vyhotovením uzavřeného poklopu nepotřebný přístup ke zvonům zamezen.  

 Na místo jeho byl pojednán roku 1868 za faráře Johánka nový zvon z lité ocele s čistým zvukem, takže po prodeji starého křaplavého měděného zvonu se jen málo připlatilo.

Roku 1841, dne 19. srpna vedrali se do kostela zlodějové. Odcizili Monstranc, ciborium, kalich, pět Casulí, tak že ani místní farář na druhý den mši svatou sloužit nemohl.

Roku 1859 byla železná mříž u velkého oltáře pořízena.

 Příčinu k tomu zavdala následující událost, kterou o faráři Johánkovi vypravuje též politický časopis „Budivoj” v čísle 12 od 8.února 1880: „Bylo to v únoru 1859, když jsem jel do Hamru na instalaci svého souseda pana faráře. U jednoty nazvané „Láf“ byl přes řeku Lužnici most chatrný (což mi ovšem známo nebylo), na kterýž koně vstoupivše začali větřit a couvat a já před mostem do řeky stržen byl, kdež se se mnou slabý led prolomil. Štěstí bylo, že vtom chasník kočár rychle zadržel, jinak by na mně spadl a já bych musel zahynouti. Neboť břeh byl přes sáh vysoký, takže jsem jen pomocí rodiny z též jednoty vytažen býti mohl. Při této nešťastné a spolu nanejvýš šťastné nehodě, nezakusil jsem žádné pohromy, aniž toho nejmenšího zlého následku, což ovšem jen mocné ochraně Boží a anděla strážce připsati sluší. Na poděkování za tuto velikou milost, nechal jsem železnou mříži ulít a pak před velkým oltářem postavit s nákladem 90 zlatých.

Roku 1871 byla nově postavená kaple v Ponědrážku, jakož i zvonek při ní skrz faráře Johánka posvěcena.

Roku 1871 byly kosti nahromaděné v kostnici ve velké podlouhlé šachtě v zadní, oddělení hřbitova podél zdi „pohrobeny“.

Dne 30. října 1873 byl farářem bošileckým jmenován František Serverin Müller. Ten se zasloužil o sepsání pamětní knihy. Kromě toho byl velmi literárně činným a tiskem vydal 23 spisů, převážně náboženského zaměření.

Dne 9. června 1874 večer uhodil blesk do hořejší římsy věže na půlnoční straně. Odtud vjel oknem do věže a porouchal poněkud dřevěný sloup u velkého zvonu, odtud zase dvířkami do půdy kostela, zde na stěnách, zejména na straně pod kůrem otloukl místy omítku. Ponejvíce

ale porušil a začadil velký krucifix na Sedlíkovickém oltáři. Ano co podivuhodné, nechceme

říci zázračné, že plátěný, nad tímto krucifixem visící a věrně představující obraz rodiny Boží

v Skočicích (od nynějšího faráře sem darovaný) zůstal při tom úplně neporušený. Odtud pak malým otvorem v okně nad Dynínským oltářem zmizel. Roku 1886 10. května uhodilo opět do věže a odtud dovnitř kostela.

Roku 1878 byly vyměněna prejzová střecha nad sakristií. Byla pokryta novými taškami a vzadu nový plechový žleb upraven. Na to v roce 1881 byla do sakristie nová cihlová dlažba dána.

Roku 1884 byl kostel uvnitř vybílen a částečně vymalován, což stálo s obtížným stavěním lešení 90 zlatých. Z části od osadníků zapravených. Taktéž byly venkovní zdi kostela, nákladem kostelního jmění obíleny, jakož i plechová střecha věže bílo - šedou fermežovou barvou (psáno firnissovou) natřena a kříž do báně znovu zasazen byl. Do báně rozličné památeční spisy k předešlým přiloženy byly.

Dne 23.října 1881 byla s přiměřenou slavnostní řečí od nynějšího faráře v Bošilci Františka Müllera posvěcena nová kaple vystavěna v obci Sedlíkovice. Kaple tato vystavěna byla nákladem tamních rolníků, mezi nimiž Matěj Moudrý svou ryze šlechetnou povahou, svou zbožností a dobročinností zvlášť vynikal. On byl svého času ten nejlepší a nejzkušenější včelař, neboť choval ve svém včelníku až na 80 včelných rodin (zemřel 10. října 1882 ochrnutím plic). Ten samý, jakož i jeho zeť Tomáš Mazanec, co starosta obce, přispěli hlavně k uskutečnění stavby této. Základní kámen, do jehož otvoru byly vložené památné listiny, nalézá se v průčelí vpravo od vchodu.

Poznámka pana faráře: Aby zřízení této kaple beneficiátu bošileckému bez kaplana (jako se sto státi muselo při filiální škole v Ponědrážku) nové nebývalé břemeno nevzrostlo, vyřknul nynější farář na čtení jedné mše svaté taxu v tamní kapli 4 zlaté a 50 krejcarů. Sice 4 zlaté pro kněze a 50 krejcarů pro kostelníka. Když se uváží, že často v pilném čase musí chasník i koně celého půl dne zaháleti, že lékař, (jenž při své návštěvě nemusí jako kněz býti lačného žaludku) za příležitost a visitu nemocného nejméně 5 zlatých sobě čítá. Jest vidno, že požadavek od 4 zlatých 50 krejcarů jest dosti slušným a téměř až mírným. Po mši svaté se pak drží obvyklá ofěra okolo oltáře.

Upravení sta rých varhan

 Rekonstrukce varhan byla vykonána v roce 1882 za faráře Františka Müllera skrze Jana Fišperu stavitele varhan ze Sušice v tomto rozsahu:

a)      klaviatura, která dříve přímo připojena byla k varhanní skříni, takže organista zády k oltáři obrácen byl, byla zcela novým hracím stolkem s manuálami a pedálami, klávesy a ostatním příslušenstvím nově nahrazena.

b)      byl zcela nový magacínový (záložní) měch s příslušným kanálem a větrnicí pořízen

c)      byly přidány nové mutace - flétna 8 stopová (dřevěná)

-          lahodný a jemný salicional 8 stopový z cínu

-          pedál, subbas 16 stopový (krytý)

Staré varhany rozšířeny byly 90 ti píšťaly, které do varhanní schránky těsně jen s tíží vpraveny byly a právě tato obmezenost místa byla příčinou, že místo starého čtyř střevícového principálu dle přání, nový osmi střevícový (mužný a zvučný) principál pořízen býti mohl.

  Celá výloha na opravení a rozšíření varhan zdejších obnášela úhrnně 365 zlatých, kterážto částka sbírkami dílem v osadě, dílem v kostele uhražena byla, nepočítaje v to celou výživu, která nad jmenovaném varhaníku a jeho pomocníku Františku Tichým skrz 4 neděle ve farním domě zdarma poskytována byla.

Dotyčné upravení zdejších varhan bylo provedeno k úplné spokojenosti osadníků, jak se o tom nynější farář, jsa sám organistou přesvědčil. A zajisté, každý znalec hudby, musí těmto varhanám to svědectví dáti, že se pro jejich plný, souměrný slavnostní, zvučný a při tom lahodný hlas s mnohými varhany v ceně přes 10 000 zlatých vždy měřiti mohou. Zejména když dovedným a obratným organistou, přisednuvším k hracímu stolku, stroj tento v plném zvučném proudu svém zazní. Nicméně varhany se při kostelech nově zřizují, ale po vymření dosavadních starých cantorů, nebude pomalu míti kdo na ně hráti. Neboť smutná zkušenost tomu nasvědčuje, že právě v nynější době z pedagogických ústavů vycházejí navenek mladí lidé, jenž jsou výhradně jen školními učiteli, nikoli ale znalci a milovníci hudby, zejména varhanictví a to tím více, jelikož nový školský zákon, odtržením školy od církve, dotyčné učitele vší chrámové služby zbavuje a téměř jich z toho vylučuje, jak tomu nasvědčují zde líčené poměry, jež místa nalezly i v osadě zdejší. Dále je obšírně popisován spor o dodržení dosavadní praxe, kdy učitel (cantor) měl povinnosti školní ale také v chrámové službě jako varhaník, zvoník a kostelník, což místní učitel Jan Lacina odmítá. Spor po dlouhých jednáních a komisích skončil kompromisem. Učitel dále zvoní a hraje na varhany, ale nekostelničí, což stejně dělal mizerně, jak si pan farář posteskl.

Zrekvírování zvonů k účelům válečným

Pro válečné účely byly zrekvírovány 2 zvony, prostřední a malý.

Dne 28. října 1916 měly být zvony z věže sejmuty. Jelikož prostřední byl ulitý pouze z ocele, nebyl sňatý a uznán za nepotřebný. Sňat byl toliko zvon malý vážící 230 kg. Na zvonu byl vyryt obraz St. Thomas apostolus. Učiněn byl tudíž sádrový otisk. Vojíni, kteří zvon z věže sundávali, odlitek ten s sebou odnesli.

Hned další zápis uvádí, že dne 21. listopadu 1916 o 9 hodině zemřel Jeho veličenstvo císař a král František Josef. Za tou příčinou byla v neděli dne 26. listopadu z kazatelny přečtena posmutná vzpomínka vydaná v Ordinačním listě. Dále bylo věřícím oznámeno dne 26. listopadu na trůn nastoupil Jeho císařské a královské Veličenstvo Apoštolské, císař a král náš Karel I. Za tou příčinou byly slavné služby Boží „Te Deum“ dne 6. prosince.

Při rekvizici kostelního nářadí byly zabrány a c.k. okresnímu hejtmanství v Třeboni odevzdány 2 tácky cínové ve váze 0,90 kg a měděná kropenka ve váze 0,85 kg.

V roce 1918 odbývána byla druhá rekvizice zvonů k účelům válečným. Při této byl sňat velký zvon „Maria“ dne 7. ledna 1918. Při této rekvizici byly odebrány i všechny zvonky v osadách do Bošilce přifařených. Sádrový odlitek zvonu „Maria“ zanechán tentokrát na faře. Protokol o sejmutí zvonů vypracován na vikariátním úřadě.

V roce 1923 byla v obci Dynín postavena nová škola, kterážto dne 28. září 1923 posvěcena od Jakuba Sládka, faráře bošileckého, za přísluhy Bohuslava Veselýho, osobního kaplana v Bošilci.

 Téhož dne byla vysvěcena v té obci nově postavená kaplička se soškou sv. Václava. Při této příležitosti byla sloužena zde mše Svatá od Bohuslava Veselýho, kaplana z Bošilce.

U kapličky promluvil krátkou řeč místní farář. Před školní budovou pak řečnil Tomáš Mazauer ze Lhoty, jako člen okresního školního výboru, pak okresní hejtman Novotný, okresní školní inspektor Soukup a Sojka, toho času rolník v Dyníně. K svěcení školy pozváni byli kněží, rodáci z Dynína, kteří ale svou účast odřekli. Též pan vikář Dvořák z Hlavatec svěcení vykonati odřekl a místnímu faráři delegaci k svěcení školy udělil přípisem ze dne 24.září 1923 č. 416.

Změna patronátu nad farností bošileckou – roku 1925

Převodem na republiku a následkem pozemkové reformy a statků Schwarzenberských převzato bylo právo patronátní na něm vázané ke škole a faře v Bošilci. Vykonavatel jeho pověřeno bylo Ministerstvo zemědělství s podřízeným Ředitelstvím státních lesů a statků v Třeboni. Současně byl zrušen starý schwarzemberský patronátní úřad, který vedl ještě kostelní účty, nově mělo Ředitelství státních lesů a statků provádět svým nákladem opravy na kostele a faře.

Nová silnice před farou

Na jiném místě je líčena marná snaha o prosazení stavby této silnice u Okresního zastupitelství ve Veselí nad Lužnicí. V roce 1928 konečně ke stavbě došlo a pan farář to dává do souvislosti s likvidací Okresního zastupitelství. Aby totiž peníze na hotovosti zůstaly v okrese a nepřenášely se do Třeboně, dáno bošileckým na srozuměnou, aby honem, ještě před lividací do půl listopadu dali se do stavby silnice, že dostanou na ní subvenci. Přísnou zimou prosincovou stavba byla přerušena a dokončena až v květnu a června 1929.

Silnice byla vedena přímočaře zabíhajíc do farských polí parcela č. 4 a 5. Právě v tomto místě, vyšším než cesta, objeveno bylo nějaké pohanské pohřebiště. Část jeho byla přerušena prokopávkou silnice a škarpy a část zůstala nedotčena. Našlo se mnoho střepů z grafitových nádob, že jednak školní mládež, jednak zvědavci, namnoze studenti vynesli. Část uchována ve škole a na faře. Ukázka odnesena do městského muzea v Č. Budějovicích, z něhož dva pánové, ředitel Wodička a jednatel Dr. Matouš sem přijeli, ale až na jaře dne 25. dubna a projevili náhled, že taky nějaké bronzové věci byly v díle odkopaném dle zelených ložisek ve žluté hlíně jimi nahodile nalezených. Střepy byly lomů starých, tj. co střepy již při stavbě pohřebiště uloženy. Celá nádoba se nenašla. Celá událost má pokračování dne 10. září 1929, kdy dleli zde ředitel muzea v Č.Budějovicích od 8 hod ráno do 4 odpoledne a pan lékárník Laizl asi ½ hodiny. Pan ředitel Wodička se sluhou muzejním kopali domnělý pohanský hrob na boku silničním na poli a v osadě a shledali, že nikoliv nebyl to hrob, nýbrž pohanské sídliště z doby hradištní a střepy jsou zbytky z tak zvaných „zásobnic“. Nalezeny také nějaké kosti, koňské zuby, železné částečky, ale bronzového nic, ač pátráno usilovně.

Živelní pohroma na věži

  V těch dnech od 6. října do 23. listopadu 1930 bývalo často a velmi větrno. Nejvíce v den první a poslední kolem 8 hodiny ráno, krytina věžní plechová na západní straně od okapu rozparovala se a loupala až k jehlanci. Ve dnech 24. listopadu až asi do 6. prosince bednilo a plechem krylo se nově na dvou stranách, západní a jižní – na útraty kostelního jmění.

Nový zvon bronzový

Roku 1930 - 1931 byl pořízen nový zvon sv. Jana Nepomuckého, s jeho obrázkem a jménem s letopočtem 1931. Má váhu 204 kg v tónu Cis 2 ulitý u Marouška v Brně. Před štědrým dnem dodaný a na sv. Štěpána posvěcený.

Zvonil poprvé na Nový rok 1931 a to tak, že po službách Božích návštěvníci počkavše v chrámu Páně jeho ocelovým druhem dueto poslouchali mlčky ve stoje, ke cti padlým bojovníkům. Druhé mlčky v kleče na památku na hřbitově pochovaným, při třetím pak zazvonění modlili se Anděl Páně, nikoliv bez dojemného pohnutí citů a u toho neb onoho i se slzou v oku. Účtováno 5 548,80 Kč za jeho pořízení.

1931 – Svěcení velkého zvonu.

Dne 4. října 1931 byl slavnostně posvěcen velký nový zvon sv. Václav. Má váhu 618 kg, ulit v tónině Fis, ulit z bronzu se žebrovou hlavicí a srdcem váží asi 780 kg. Na zvonu je obraz sv. Václava a nápis: „Svatý Václave oroduj za nás.“ Dále pak: „Válka co nám vzala, štědrost osadníků dala.“ Ulit byl u Rudolfa Marouška v Brně Husovicích. Kolaudoval ho Jaroslav Dobrodinský, sekretář chrámového družstva v Pehřimově. Zaplaceno továrně 14 209,35 Kč, s vedlejším vydáním 15 268,45 Kč. Nyní jsou 3 zvony sladěné: Fis, H, Cis – Te Deum.

Obšírně je líčena sláva toho dne, ale i historie bývalých zvonů: „V 10 hodinách průvod u kaple sv. Jana Nepomuckého na návsi v Bošilci pořadatelem Josefem Hořejším, členem komitétu seřazení a družičkou Marií Noskovou 10letou dcerou pana starosty Jana Nosky, v kratičkém proslovu básnickém zahájený. Veden byl ke kostelu veledůstojným panem světitelem monsignorem Josefem Dvořákem, vikářem Soběslavským v následujícím pořadí: školní mládež, hasiči a hudba, duchovenstvo s patronátním komisařem důchodním Ježkem. Podle vozu ověnčeného kráčely 4 družičky – Marie Nosková, Božena Kříhová, Růžena Uhlířová a Anna Šajchlová – nesouce stuhy od zvonu ozdobeného splývající. Za vozem kráčela paní kmotra Marie Pudilová z Dynína č. 12, v doprovodu dvou členů komitétu Jana Jindry, rolníka ze Lhoty a Josefa Frejlacha, rolníka z Dynína. Následoval zbožný lid věřící ve vzorném čtyřstupu. Pod lipami u kostela důstojný světitel řečí vzletnou proloženou příklady o významu zvonu pro duchovní život křesťanův se zdůrazněním klidu svátečního. Oslavil zvon, posvětil jej na jméno sv. Václav.“

  Po poklepu na zvon odpovědným světitelem, paní kmotřičkou, patronátním komisařem, duchovenstvem (důstojný pán katecheta Josef Kotlaba z Trhových Svinů, rodák ze Lhoty) a členy komitétu s případnými hosty, pak farář přednesl proslov děkovací, předeslav črtu dějepisnou o zvonu bývalém najmě: „Narodiv se roku 1518 za panování Ludvíka Jagelonce, pamatoval ještě starou slávu Českých králů sídlících v matičce Praze. Roku 1526 zapadla táž sláva s Ludvíkem do bahna u Moháče a načala se vláda králů vypůjčených z Vídně a ve Vídni sídlících. A málo jen chybělo a byl by se dočkal znovu vzkříšení Českého státu v roce 1918, umřev v lednu na počátku roku téhož. Pamatoval a zažil zde mnoho válek a bědných i trudných našich Českých dob, skoro všechny šťastně přečkal a přežil. Roku 1618 vzplanuvší a zde zuřící válku třicetiletou. Utekl farář, utekli osadníci. Mnoho vypálených míst tu i všude na osadě. Zvon tu hlídal opuštěnou osadu, opuštěnou faru a kostel až do návratu faráře v roce 1704, po 83 letech. Přežil války francouzsko-pruské za Marie Terezie, kdy Prušáci bytujíce v Horusicích, četu rejtarů sem poslali, faráře Hrdličku prostovlasého ke koni připoutaného do Horusic odvlekli. Propustili ho až po výplatě výkupného. Přežil války napoleonské, kdy kalichy a monstrance, ciboria, pacifikály odplavaly do státní kasy na ražení peněz. Pamatoval válku pruskou 1866, kdy štáb vojska pruského Bošilcem od Lomnice do Týna táhnoucího na faře bydlel. (poznámka dodatečná: při této příležitosti důstojníci na místo zvonu puklého faráři Johánkovi poradili zvon ocelový z Bochumi.) To všechno přečkal, vise v boudě dřevěné, tu vedle zdi hřbitovní na dosah ruky.

Věž, jako tvrz kamennou postavili až v roce 1836 a z této tvrze válka světová jak povodeň až do těch oken věžních vzedmutá, nám ho odplavila do německé Vídně, kde ho rozčtvrtily jako mučedníky Bělohorské. Zemřel válkou, trochu býval také vojínem, nesa nápis „Eu ego campana, numguam povnutis, vana iguem vel festum bellum ant funus,“ taky padlý vojín.

  Zde jeho nástupce. Chce být nástupcem důstojným. Jestli předchůdce pořízen byl pravděpodobně munificencí (štědrostí) urozeného magnáta Jihočeského pana Petra Voka z Rožmberka při příležitosti přestavby rybníka Horusického, jaksi nádavkem za ušlý tam pozemky bošileckých občanů, tento nový zvon pořízen po demokraticku, štědrostí osadníků bošileckých.

  Tož 1518, 1618, 1918 a ještě jedna osmnáctka 1818. Také této sluší se zde připomenout. Toho jistého roku sbíralo se na křížovou cestu. Bošilečtí dali 112,3 zl., Dynínští 176,16 zl., Podědrážko 53 zl., Sedlíkovice 51 zl., Lhota 59,12 zl., po nebožce Ludmile Holické 50 zl., Ludmila Holická byla svobodná dcera ze statku č. 12 z Dynína, předčasně zemřelá. Když jsem tu zprávu ve farním archivu kdysi četl, povzdechl jsem si: „Kéž by se našla nějaká Ludmila Holická, která by nám pomohla koupit nový zvon.“ A ejhle! Zbožné přání se stalo skutkem. O Vánocích 1930 bylo, zemřela ctihodná paní Marie Pudilová z téhož statku č. 12 a dědicové k uctění její památky dali na tento nový náš zvon 2 000 Kč. Dějiny se opakují (poznámka: osobně za sebe přispěli hospodář František Pudil a jeho sestra z čísla 2 po 100 Kč, kmotřička, manželka Františkova 500 Kč, dohromady tedy 2 700 Kč)

  Následovalo poděkování domácím i přespolním obcím, spolkům a vikáři, patronátnímu komisaři, všem osadníkům, vlasteneckou pak apostrofou na sv. Václava zakončeno. Básnické proslovy, hymny státní i sv. Václava, mše svatá a pověšování zvonu. Ve ¾ na 2 se zvonilo.

Nové jesličky v kostele bošileckém v roce 1936

Zde nebylo žádných jesliček, pouze bídný a maličký obrázek bez skla a úplně bezcenný, byl dáván v době Vánoc na oltář Sedmibolestné Matky Boží a malinké poutní voskové děťátko v kolébce z proutí. Tak ubohé jesličky jsem nikde v kostele neviděl! Jak je budu o Vánocích na oltář stavět? V patronátním úřadu v Třeboni, který ochotně ve všem vycházel vstříc, jsem nechtěl se domáhati zakoupení nových jesliček, protože jsem tam žádal důkladnou opravu farního chrámu Páně při svém představení, která mi byla ochotně přislíbena

V roce 1936 nastoupil do Bošilce farář Tomáš Lexa: Mluvil jsem o té své bolesti se zdejším bohoslovcem p. Jaroslavem Staňkem z Dynína, který mi řekl tato slova: „Možná Vám brzo od nás přivedu souseda, který jesličky koupí.“„To bych Tě s radostí objal,“ jsem mu odpověděl. V neděli po mši svaté přišel s panem Matějkou rolníkem z Dynína a povídá: „Pane děkane, strýček Čečků by rád koupil nové jesličky do kostela.“ Nechtěl jsem tomu věřiti a proto jsem řekl, že budu rád, když na jesličky přispěje, že chci zakoupiti jesličky pěkné a nedoplatek uhradím z milodarů a výnosů sběráčku a Pan Matějka s tím souhlasil. Napsal jsem hned rozpočet na jesličky firmě Bohumil Bek v Hoře Kutné. Pan Bek právě opravoval oltáře v Netolicích, přijel do Bošilce a navrhoval postavení samotných jesliček ke kazatelně, neboť žádný oltář nehodil se k umístění jesliček.Do Božího hrobu pod věží nechtěl jsem jesličky stavět, aby lidé nebyli obráceni zády k svatostánku,když budou státi nebo klečeti u jesliček. Jesličky byly sjednány za 4 430 Kč, na bednu a balení 120 Kč, za dopravu dráhou bylo zaplaceno 81 Kč. Celkový účet za jesličky obnášel 4 631 Kč.

  Při kázání na Hod Boží jsem děkoval neznámému dárci, který nechtěl být jmenován, že umožnil hned před prvními vánocemi postaviti zde nové krásné jesličky a tak slaviti narození Páně. Po Vánocích přišel pan Matějka, abych mu ukázal účet za jesličky, který sám vyrovnal.

Primice v Bošilci 1937

Na svátek knížat apoštolských svatých Petra a Pavla měl ve zdejším chrámu Páně první mši důstojný pan Jaroslav Staněk z Dynína. V průvodu 10 kněží a 4 bohoslovců doprovázených družičkami a velikým zástupem věřících přiveden byl novokněz z Dynína do našeho farního chrámu Páně, kde měl nejprve krásné kázání dynínský rodák veledůstojný pan Josef Tůma, biskupský vikariátní sekretář a osobní děkan ze Žimutic. Po kázání za přisluhování všech přítomných kněží, přistoupil novokněz poprvé k oltáři.

Elektri fikace obce a k ostela

Na podzim 1937 zavedl Lužnický elektrikářský svaz v Táboře do Bošilce elektrické vedení, přípojkou od Dynína na náklad obce Bošilecké. Pouze přípojky a elektrické vedení v domě si hradil každý sám. Do kostela byla pořízena přípojka. Elektrické světlo bude zavedeno až při vnitřní opravě kostela.

Ztráta dřevěné gotické sochy Matky Boží Madony ze XVI. století z kostela v Bošilci

Po svém nastoupení, v červnu 1936 (farář Tomáš Lexa) shledal jsem, že ve zdejším farním chrámu Páně schází starobylá dřevěná socha Matky Boží s Jezulátkem ze XVI. století, zapsaná v inventáři z roku 1925 pod číslem 112 „Matka Boží v sakristii.“

Rovněž malou zlacenou sochu Marie panny v inventáři zapsanou pod číslem 107 „Malá socha Pany Marie zlacená“ jsem v kostele ani na faře nenašel.

Několik osadníků přišlo si stěžovat, že prý za mého předchůdce byla drahocenná socha Pany Marie tajně z kostela odstraněná a draho prodána. Z těchto důvodů požádal jsem patronátní úřad v Třeboni, Ředitelství státních lesů a statků, aby do Bošilce vyslal svého zástupce za příčinou zjištění a předání inventáře novému faráři.

  Dne 30. prosince 1936 přijeli od patronátu pan Václav Hanzlovský, zádušní účetní, a pan Jan Bambule, úřadující tajemník. Prohlédli dle inventáře všechny zapsané předměty a po prohlídce sepsali na farním úřadě protokol. K této prohlídce pozváni byli pan Ševčík, bývalý kostelník a pan Josef Kubeš, kostelník a domkář v Bošilci čp.42. Při protokole Jan Ševčík prohlásil: „Nepamatuji se po dobu mého kostelnictví, že by v kostele v kostele byla nějaká zlacená malá socha Pany Marie, avšak zcela dobře si pamatuji na velkou asi metr dřevěnou sochu Pany Marie s Ježíškem, která bývala nad zpovědnicí v sakristii až do roku 1926. Při úpravě kostela před biřmováním na přání důstojného pana Šimánka odnesl jsem tuto sochu na faru. Kam přišla z fary, nevím. V kostele jsem jí od té doby neviděl“. Kubeš Josef, nynější kostelník prohlásil, že jest v kostele od roku 1932 a sochu Pany Marie v kostele nikdy neviděl. Kam a kdy se ztratila, neví.

  Dne 9. ledna 1937 zaveden byl protokol v Českých Budějovicích s paní Marií Wagnerovou, poštmistrovou ve výslužbě a hospodyní důstojného pana děkana Šimánka. Paní Wagnerová prohlásila, že se na sochu Pany Marie s Ježíškem dobře pamatuje, že při čistění kostela před biřmováním v roce 1926 byla z kostela vynesena k očištění. Ženy, které kostel čistily, sochu tu kartáčem drhly na hřbitově a na slunci sušily.Tímto neodborným čištěním byla socha velmi poškozena a důstojný pan Šimánek nařídil sochu odnésti do farní budovy.

  Během doby přišli do farní budovy pan doktor Matouš, ředitel muzea v Českých Budějovicích a Jan Wodička, ředitel muzea ve výslužbě, kteří sochu odhadli na 600 Kč.

  Později přišel na faru se svou paní pan JUDr Schránil, odborný rada v Ministerstvu zemědělství a sochu Pany Marie koupil za 1.300 Kč. Tento obnos dp. Šimánek dal na zakoupení nového malého zvonu v Bošilci. Tuto výpověď své hospodyně důstojný pan Šimánek potvrdil.

  Dne 19. května 1937 sepsán byl protokol s ministerským radou JUDr Rudolfem Schránilem v Ministerstvu zemědělství v Praze, který prohlásil, že sochu koupil pro svoji manželku a za jeho přítomnosti. Socha jim byla prodána jako soukromý majetek důstojného pana děkana Šimánka. To však důstojný pán při výslechu rozhodně popřel, že sochu za svůj majetek nevydával.

  Manželka ministerského rady Alexandra Schránilová prodala tuto sochu Matky Boží Ředitelství státní sbírky starého umění – Obrazárny Praha I. – Valentinská ulice č.2 za obnos 4000 Kč, jako starožitnost z Třeboňska. Ředitelství dalo sochu restaurovat nákladem 1.000 Kč a umístilo ji ve Státní obrazárně Praha I. Valentinská ulice.

  Patronát předal záležitost tuto Ministerstvu školství a národní osvěty a žádal, aby socha vrácena byla bošileckému kostelu.

  Avšak již dne 6. listopadu 1937 Ředitelství státních lesů a statků v Třeboni, jako patronát bošileckého kostela učinilo návrh biskupské konsistoři v Českých Budějovicích, aby socha byla ponechána ve státní sbírce starého umění v Praze, že tam bude lépe opatřená a ošetřená. Pro kostel v Bošilci, aby finanční prokuratura vymáhala od povinných osob náhradu za neoprávněné zcizení sochy z kostela v Bošilci. Finanční prokuratura dohodne se Státním památkovým úřadem v Praze výši této náhrady.

  Když biskupská konsistoř v Českých Budějovicích na návrh patronátu přistoupila, nezbylo faráři nic jiného, než –li dáti i svůj souhlas s výhradou, že aspoň socha bude ve státní sbírce označena jako bývalý majetek kostela bošileckého. Což snadno bylo přijato. Náhrada asi 2.000 Kč byla prý vyplacena patronátu v Třeboni.

Svaté misie v Bošilci v roce 1939

V době od 29 ledna do 5. února 1939 konali v Bošilci požehnanou svatou misii veledůstojní pánové Karel Jež, rektor a Jan Blesík, oba členové kongregace SS Rademptoris z kláštera v Českých Budějovicích.

Návštěva chrámu Páně v době misií byla obrovská, jak při kázáních, tak i při stavovských cvičeních, že mnohdy ani poměrně velký chrám Páně náš nemohl pojmouti všechny účastníky.

Přicházeli pilně do chrámu páně nejen zdejší osadníci, nýbrž i osadníci sousedních farností, zvláště z Bukovska a Ševětína. Pán života a smrti žehnal práci dp. misionářů. Penitentů

(kajícníků) v době misie zde bylo 1260, komunikantů (kdo přijímá svátost oltářní) přes 2 800. Při slavnostním svěcení misijního kříže v neděli dopoledne dne 5. února bylo napočítáno přes 1 800 účastníkův průvodu, který šel ve čtyřstupu přes celou ves až ke kapličce sv. Jana Nepomuckého. Při návratu do kostela začátek průvodu teprve u pomníků padlých ze světové války se setkal s koncem obrovského průvodu. Tak veliký průvod prý v Bošilci ještě nikdy nebyl. Vpředu průvodu šla školní mládež, za ní místní hudební kapela, za ní mládenci a družičky z osady nesli misijní kříž, před nímž šlo v průvodu 10 kněží. Potom obrovský zástup mužů a za nimi velký počet žen. Pořádek při tomto průvodu dodržovaly sbory dobrovolných hasičů ze všech přifařených obcí, které v plném počtu se dostavili do Bošilce, z Dynína, Ponědrážky a ze Sedlíkovic. Byl to opravdu čas navštívení Božího a milosti Boží pro zdejší osadu.

Oprava farního chrámu Páně sv. Martina v Bošilci

Hned po svém příchodu do Bošilce roku 1936 (farář Tomáš Lexa) prosil jsem v Třeboni na patronátním úřadě pana vládního radu Rudolfa Komárka, ředitele státních lesů a statků v Třeboni o důkladnou opravu farního chrámu Páně sv. Martina, která byla nutná a neodkladná, protože hlavní oltář hrozil už sesutím. Prosba moje byla laskavě vyslyšena a oprava kostela přislíbena. Začátkem roku 1937 vypracován byl rozpočet na opravu 78 000 Kč.

  Dne 9. září 1937 zadáno bylo provedení stavební opravy firmě Karel Kazda, stavitel ve Veselí nad Lužnicí s podmínkou, že ihned započne s opravou ještě před zimou roku 1937.

Toho roku byla chatrná krytina „na rybinu“ nahrazena novou krytinou taškovou. Na jihovýchodní straně, kde při větší vichřici bývaly vždy tašky shozeny, byly nyní tašky maltou důkladně podmazány. Vnější stěny kostela i věže byly maltou nahozeny, mechovité části na severozápadní části i na věži byly drátěnými kartáči očištěny a barvou natřeny. Rovněž i hřbitovní zeď byla opravena. Všude kolem střechy byly pořízeny okapové roury, dříve nebyly žádné. Dešťová voda cementovými rourami ze hřbitova od kostela odvedena byla, aby bylo zamezeno vlhkosti v kostele.

Na severovýchodní straně u misijního kříže, odstraněna byla skoro metr vysoko navezená hlína, která prý měla zamezit vlhkosti kostela na této straně.

Zatím celá tato stěna od hlavního vchodu až ke kazatelně, následkem upěchované hlíny na vnější straně kostela byla stále mokrá a zeleným mechem pokrytá. Na této straně kostela dešťová voda byla svedena z okapových rour do nově zřízené studny u vchodu do hřbitova, aby měl hrobník blízko vodu dešťovou na zalévání květin na hrobech.

  S vnitřní opravou kostela započato bylo teprve roku 1939 za dozoru Památkového úřadu v Praze. Při důkladné prohlídce kostela, za přítomnosti referenta památkového úřadu pana Ing. Dr. Šebka bylo zjištěno, že nejen všechny oltáře a památná kazatelna, ale také lavice na epištolní straně v lodi, chór a varhany jsou silně napadeny červotočem. Z toho důvodu byla nařízena odborná dezinfekce celého kostela, aby i případně v trámech střechy červotoč byl zničen. Tuto dezinfekci kyanovodíkem provedla v červenci 1939 firma Alois Černý, chemik v Praze XVI - Smíchov za 5 100 Kč.

Oprava oltářů, kazatelny, chóru a varhan byla zadána firmě Bedřich Baláš, řezbářství v Praze III, Saská 80, která k úplné spokojenosti již provedla restaurování oltářů v Bavorově a Borovanech. Před dezinfekcí s velkou opatrností a skutečně odborně dělníci firmy rozebrali červotočem skoro již zničené oltáře a částky oltáře rozestavili v kostele. Po provedení dezinfekce celého kostela, který byl na měsíc uzavřen, všechny oltáře a sochy v nákladních stěhovacích autech odvezeny byly do Prahy k restauraci do dílny pana Baláše a tam pod dozorem Ing. Dr. Šebka od památkového úřadu opraveny.

  Po odvezení oltářů bylo ihned započato se zednickou prací v kostele. Omítka, staré nátěry a malby ze stěn byly odstraněny. Při odstraňování omítky přišlo se na nástěnnou malbu.

 „Ukřižování Pána Ježíše“ na straně, kde je nyní zavěšen velký kříž proti kazatelně. Jelikož malba byla velmi poškozená a nebyla uznána za uměleckou práci, byla pouze barvou při tónování zatřená. Na vlhkých místech omítka byla úplně otlučena a novou nahrazena.

  Při opravě přišlo se také na to, že dřevěná okna jsou také chatrná a někde docela již shnilá.

Proto byla nahrazena okny novými s katedrálním sklem v železných rámech zasazených do zdi. Všechna okna dodala firma Jaroš z Prahy za 12 000 Kč.

  Tónování kostela svěřeno bylo Františkovi Elexhauserovi, malíři z Třeboně, který mnoho nepříjemností způsobil jak faráři, tak zvláště p. Ing Janovi Soukupovi, technickému radovi od ředitelství v Třeboni, protože nechtěl se říditi nařízením, jak má kostel podle vyjednaných podmínek vytónovati. Například kamenná žebra z pískovce v presbytáři měl důkladně drátěnými kartáči jenom od všech nátěrů očistiti a nechati v původním stavu. On toho nedbal a natřel žebra žlutou barvou. Rovněž sedile (výklenek v němž je kamenné sedadlo) u hlavního oltáře měl nechati v původním kamenném stavu, on je natřel černě proti výslovnému zákazu.

Následkem toho byl z kostela ihned panem technickým radou Soukupem vykázán. Tím se stalo, že již nedošlo k opravě Božího hrobu ve věži pod chórem a oprava Božího hrobu byla odložena na pozdější dobu.

  Elektrické světlo do kostela zavedla firma Bratří Švehlové z Českých Budějovic, Kanovnická ulice.

  Dříve byl sanktusový zvonek umístěn nad střechou sakristie v otevřené železné zvonici, což vypadalo jako šibenice. Po lanu železném, kterým se v sakristii zvonilo při dešti, stékala voda do sakristie a každou chvilku se lano utrhlo a těžko bylo spraviti, když nebyl přístup k věžičce.

Za mého působení v Bošilci se vůbec nemohlo zvoniti. Na moji žádost železná zvonička byla ze střechy odstraněna a zvonek byl umístěn ve věži. Aby mohl kostelník při pozdvihování zvonit ze sakristie, zakoupen byl malý elektrický motor, který dodala firma Perner z Českých Budějovic. Elektrické vedení do věže bylo zavedeno silnějšími dráty, pro případ, že by můj nástupce chtěl zavésti elektrické zvonění na ostatní zvony. Pak postačí nahradit motor slabší silnějším.

  Oprava kostela byla dokončena před poutí svatomartinskou v roce 1940. Veškeré náklady za opravu přišly na 147 132,85 Kč

Firmě Kazda zaplaceno                      70 302,85 Kč

Firmě Baláš zaplaceno                       71 730,00 Kč

Firmě Černý zaplaceno            5 100,00 Kč

  Následkem zdražení v době války veškerého materiálu a mzdy dělníků, která se zdvojnásobila a nepředvídaných výdajů, za nová okna, dezinfekci a jiné, původní povolený rozpočet zemským úřadem z kostelního jmění se skoro zdvojnásobil. Vyjednává se nyní se Zemským úřadem v Praze, aby celý náklad na opravu uhrazen byl z kostelního jmění.

  Největší radost měl pisatel těchto řádků, když mohl o pouti svatomartinské v roce 1940 při kázání poděkovati Pánu Bohu a všem, kdož mají zásluhu o tuto důkladnou opravu farního chrámu Páně sv. Martina v Bošilci. Mohl tak splniti slib, který Pánu Bohu učinil, když přistěhoval se jako Farář do Bošilce, že se postará o opravu tohoto stánku Božího.

Nová socha svaté Terezičky

Nejmenovaná a pisateli těchto řádků skutečně neznámá šlechetná dárkyně objednala prostřednictvím Růžencové výrobny v Praze I, Konviktská 12 pro zdejší farní kostel v červnu roku 1941 sochu svaté Terezičky 120 cm vysokou. Podstavec pod sochu zhotovil František Dvořák, truhlář ze Ševětína za 330 Kč. V neděli dne 28. září na svátek sv. Václava místní farář po kázání posvětil novou sochu svaté Terezičky.

Jedna osadnice ze Lhoty, která nechce být jmenována, zakoupila pro hlavní oltář krásné bílé antipendium (antependium - ozdobný závěs na přední straně oltáře)za 1 000 Kč. Před Vánocemi v roce 1941 a dva nové bílé ubrusy ještě přinesla.

Druhá světová válka

V kronice jsou popisovány i související události druhé světové války. Pisatel pan farář Tomáš Lexa velmi dobře vystihl situaci tímto zápisem:

„Po dobu druhé světové války, která trvala 5 roků 11 měsíců a 5 dní, nezaznamenával jsem žádné události do této pamětní knihy, neboť jsem předvídal, že dojde k prohlídkám zápisů ve farních pamětních knihách. Což se skutečně stalo a bylo gestapu záminkou odvlečení mnohých českých kněží do koncentračních táborů, kde mnozí z nich zemřeli.“

Rekvizice zvonů bošileckých v roce 1942

Výměrem okresního úřadu v Třeboni ze dne 25. března 1942 číslo 10.168/42 bylo farnímu úřadu nařízeno, aby bronzové zvony sv. Václav a sv. Jan Nepomucký s urychlením sejmul a dopravil je do sběrny zvonů v Ševětíně. Jelikož se farář odvolal, že nemůže sám zvony sejmout, neboť k tomu nemá potřebné nářadí, ani lidi, bylo nařízeno Okresním úřadem v Třeboni firmě Kazda z Veselí nad Lužnicí, aby ihned shora uvedené zvony sejmul a odevzdal je sběrny zvonů v Mezimostí nad Nežárkou. Což se stalo dopoledne 13. dubna 1942.

Oba zvony byly zakoupeny za faráře důstojného pana Jan Šimánka ze sbírek v osadě v roce 1931 od zvonařské firmy Rudolf Maroušek, Brno-Husovice za obnos 20 816 Kč.

1. Velký zvon svatý Václav – váha 618 kg spodní vnější průměr 98 cm, výška až k okraji zvonu 80 cm, laděn v tónu Gis 1 s obrazem svatého Václava a nápisem: Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím – Štědrost osadníků dala, co nám válka vzala (jaká ironie, že zvon zvonil na bošilecké věži necelých 11 roků a postihl ho stejný osud jako zvon starý).

2. Svatý Jan Nepomucký - váha 204 kg, spodní vnější průměr 69 cm, výška k okraji zvonu 56 cm, laděn v tonu Cis 2 s obrazem svatého Jana Nepomuckého. Oba zvony byly na věži zavěšeny v roce 1931.

   Ještě na jaře roku 1944 tehdejší kaplan v Ševětíně důstojný pan Josef Kníže viděl naše zvony v Praze - Libni na Maninách připravené k odvozu po Vltavě do Hamburku. Veškeré usilovné pátrání po převratu přítelem místního faráře panem Ing. Jaroslavem Kubrem, vrchním technickým radou v Praze, bylo bezvýsledné. V Praze nezůstaly a z Hamburku žádnou zprávu nedostali jsme dosud.

Doba poválečná

Ve farní kronice jsou uvedeny události spojené s ukončením II. světové války.

Zápisy jsou dosti obšírné, ale nejzajímavější události jsou popsány takto:

70 uprchlíků z Ratiboře z Pruského Slezka bylo ubytováno ve škole a stravováni byli v hostinci U Daňků. Někteří zůstali až do příchodu Rudé armády a byli pak vlakem evakuováni do sběrných táborů.

  Soužití s Rudou armádou trvalo v Bošilci téměř 4 týdny. Velitel a 4 řidiči bydleli na faře, někteří vojáci po domech v obci a většina asi 2 400 vojáků ve farském lese u Horusického rybníka. Ve farní budově bydlel velitel plukovník Matuchač“. Žili jsme po celou dobu jejich pobytu na faře v upřímném přátelství, jak s panem plukovníkem tak se šoféry.“

  Dne 19. května 1945 zemřel po nemírném pití alkoholu – čistého lihu voják Markov Michal Alexandrovič ve stáří 22 let, narozen 1923 a zemřel 19. 5. 1945 a pohřben byl tiše v ranních hodinách dne 20. května na zdejším farním hřbitově dle rozkazu pana plukovníka.

 Ve farní kronice je zápis ruského velitele plukovníka Matuchače v překladu: „Děkuji za přátelství a pohostinnost,“ 9. 6. 1945.

Ke konci války se pojí ještě jeden příběh zapsaný do farské kroniky:

„Čtyři svobodní hoši z Ponědraže ozbrojení loveckými puškami pokoušeli se k večer dne 11. května 1945 na ústupu zastavit a odzbrojit oddíl německých vojáků na silnici ze Lhoty ke Lhoteckému dvoru. Dva z nich, Josef Štrobl a František Ritka byli německými vojáky zastřeleni nedaleko za Lhotou a těla jejich byla hozena do louže u silnice. Dvěma se podařilo v dešti střel šťastně uprchnouti zpět do Ponědraže. Na místě tom, kde byla jejich těla nalezena, postaven byl z milodarů pomníček, který byl za velké účasti lidí z okolí 16. září 1945 po polní mši svaté ve Lhotě od pisatele těchto řádků posvěcen.“

Nová roucha pro kostel ze sbírek v kostele

V roce 1947 zakoupeno bylo vyšívání se zlatem JHS velum k požehnání od firmy Josef Neškudla a spol. z Jablonného nad Orlicí za 2 300 Kč. A z kláštera od sester Nejsvětější Svátosti z Českých Budějovic bílé mešní roucho alba a kněžská rocheta za 3 920 Kč.

Darem od Bratrstva Uctění Nejsvětější Svátosti pro kostel v Bošilci jsme dostali nové černé mešní roucho.

Převzetí majetku kostela (pozemků) podle zákona 46/1948 Sb.

Rozhodnutím okresního národního výboru v Soběslavi č. 611-13/5 1949 ze dne 13. 5. 1945 po provedeném řízení podle § 10 odst. l Zákona ze dne 21. března 1948 číslo 46 Sb. o nové pozemkové reformě rozhodl takto:

Stát vykupuje podle § 1 odstavec 3 zákona 46 /1948 Sb. z vašeho pozemkového vlastnictví tyto nemovitosti o výměře 17,49 ha v katastrálním území Bošilec, parcelu č. 331 o výměře17,25 ha. Ostatní nemovitosti v soupisové přihlášce ze dne 1. 6. 1948 zůstávají ve vašem vlastnictví, tj. plochy, které neslouží zemědělské výrobě:

Č. kmenové složky       60        číslo parcelní 45/1     budova kostela           výměra            0,035 ha

60                               45/2     budova márnice                                  0,005 ha

60                               1345    hřbitov                                                0,199 ha

  O náhradách za vykoupenou půdu bude rozhodnuto samostatně.

Dalším výměrem č. 611- 11./5 – 1949 ze dne 11.5.1949 bylo rozhodnuto o vykoupení dalších pozemkových parcel v celkové rozloze 39,17 ha. Dále pak parcel souvisejících s budovou fary, včetně zahrady o výměře 1,77 ha. Opět z odkazem, že o náhradě za vykoupené pozemky bude rozhodnuto samostatně.

Dne 6. února 1952 byly církevní matriky farního úřadu předány Místnímu národnímu výboru v Bošilci za přítomnosti Dr. Laudina, okresního matrikáře a od Okresního národního výboru v Soběslavi Baltyzara, okresního církevního tajemníka ze Sobělslavi a místního faráře Tomáše Lexy.

Dle přiloženého seznamu bylo předáno 22 matrik, 4 indexy k matrikám a kniha snubních protokolů. Nejstarších 14 matrik převzal do úschovy od Místního národního výboru dne 21. března 1952 Dr. Laudin, okresní matrikář ze Soběslavi.

Předání hřbitova v Bošilci

Dne 21.září 1956 byl v úřadovně Místního národního výboru v Bošilci sepsán zápis o předání konfesionelního (církevního) farního hřbitova v Bošilci do správy MNV.

Ze zápisu vyplývá, že se předání zúčastnili:   Karel Prokeš, předseda, MNV

   Tomáš Lexa, duchovní správce

   Václav Jech, okresní církevní tajemník

Ve smyslu ustanovení §20 odst. I a následujících nařízení Ministerstva zdravotnictví číslo 8/55 Sb. ze dne 15. 2. 1955 a směrnic Ministerstva místního hospodářství a státního úřadu pro věci církevní, předává se dnešního dne dosavadní církevní hřbitov v Bošilci zapsaný v pozemkové knize katastrálního území Bošilec č. kat. 1345 a márnice na tom hřbitově postavené číslo parcely 45/1 do správy Místního národního výboru v Bošilci.

  Současně se předává následující příslušenství hřbitova:

Dvoje máry – jedny pro dospělé a jedny pro děti.

Dva provazy na spouštění rakví do hrobu a studna s poškozenou dřevěnou pumpou.

Dnem převzetí, tj. dnem 21. září 1956 přecházejí všechna dosavadní práva a povinnosti, pokud se týče úpravy, udržování čistoty, zajištění hrobníka a pochopitelně i plné zajištění důstojnosti a tolerantního jednání se všemi občany, jakéhokoliv náboženského vyznání, nebo bez kofesionelního přesvědčení.

  Zároveň se předává běžný účet u Státní spořitelny v Soběslavi, jednatelství v Bošilci, znějící na jméno Farního úřadu v Bošilci – Hřbitovní poplatky – na částku 715 Kč.

 Dále se předává hřbitovní řád z roku 1937, situační nástin hřbitova, záznam výkupu hrobních míst od roku 1936 do roku 1956 a seznam pohřbených do l. ledna 1936 do dnešního dne.

Jak viděl stav fary a kostela nový farář v roce 1958

Dne 1.srpna 1958 nastoupil do Bošilce nový farář důstojný pan Rafael Střepek, který stav fary a kostela hodnotil takto:

Kamenná budova fary, stará 250 let, v přízemí hodně zvlhlá. Okna chatrná, působí dojmem nedobytné tvrze. Zdi 1 m tlusté, nebyla opravována.

Kostel vcelku zachovalý, nepůsobí dojmem sešlosti.Bylo by třeba pořídit nové varhany, na místo starých, které už nevyhovují. Nebylo to v silách duchovního správce, aby tuto investici mohl podniknouti. V roce 1959 byl dán obraz „dobrého pastýře“ nad vchod do kostela, který namaloval důstojný pan František Veselý, vikář v Soběslavi (zemřel ve věku 44 let na rakovinu a pohřben v roce 1960 v Staré Říši). Od něho je také namalováno „Oko Boží“ a obnoven misijní kříž. Dřevo na kříž dali po májové pobožnosti pánové Štěcha a Dvořák tesař z Hradiny - Dynína. Pro nedostatek osvětlení v kostele rozvedl pan Víta elektrikář z Dynína světlo po kostele.

Oprava kostela v roce 1970

Dne 1. července 1970 se započalo se stavbou trubkového lešení kolem kostela. Lešení zapůjčilo JZD Svornost Dynín. Lešenáři byli ze Ševětína: M. Jakubec., Fr. Podhradský J. Syrovátka, St. Domín a z Neplachova Václav Komárek. Mnoho brigádnických hodin bylo odpracováno o volných sobotách. Byl to zájem všech, aby kostel, tato kulturně – historická památka, byl důstojný stánek Boží.

Opravy kostela v současnosti

Oprava elektrické instalace

V roce 1992 byla provedena rekonstrukce elektrické instalace v kostele. Celou práci provedl brigádnicky pan Josef Vegr se svými pomocníky z Tábora.

Velká oprava kostela

V roce 1993 a 1994 provedl celkovou opravu kostela podnik Elienc z Českých Budějovic. Pod odkrytí staré plechové krytiny věže byly vyspraveny krovy a nové části, které byly prohnilé a v havarijním stavu. Stará krytina věže z ocelového plechu byla nahrazena novou, měděnou. Dále byla opravena fasáda kostela a proveden nový nátěr. Tato práce však nebyla provedena v dobré kvalitě. S opravou kostela byla provedena i oprava ohradní zdi kolem kostela včetně márnice.

Restaurování kazatelny

Známá kazatelna byla restaurována v letech 2002 až 2004. Restaurátorské práce provedl pan Jaroslav Benda z ulice Osvobození 1692 v Pelhřimově.

Stav před restaurováním: Předběžný průzkum prokázal, že řezbářská výzdoba je provedena z lipového dřeva. Konstrukční prvky a schodiště jsou zhotoveny ze dřeva smrkového a borového. Dřevo kazatelny bylo na několika místech silně napadeno aktivním červotočem a hnilobou, zvláště v místech v kontaktu dřeva s podlahou a se zdivem. V lokalitě napadení se dřevo bortilo a kazatelna vlastní vahou se zabořovala do podlahy. Byla nutná kompletní demontáž kazatelny. Sklížené spoje ve dřevě byly natolik narušeny, že pozbyly sou soudržnost a oddělovaly se od sebe. Toto se vykazovalo množstvím trhlin v místech sklížení dřeva. Některé spoje v rubu kazatelny byly též fixovány pomocí kovových kramlí.

Po kompletní demontáži všech dílů kazatelny a převezení do ateliéru, bylo možno provést podrobnou revizi, průzkum a restaurování.

Po vysušení přípravků použitých k ochraně dřeva bylo přistoupeno k provedení petrifikačních postupů vedoucích ke zpevnění dřevní hmoty. Byl použit roztok kalafuny v organických ředidel tak, aby tyto látky nenarušily původní polychromii. Původní polychromie byla restaurována v maximální možné míře. Rekonstrukce stříbření se provedla s respektem k původním technologiím a výtvarnému zpracování díla.

Náklady na restaurování kazatelny činily 480 000 Kč.

Oprava varhan

Jedná se o barokní varhany jednomanuálové s pedálem, jejichž původ dle vzhledu skříně, řezbářské výzdoby i provedení původního píšťalového fondu spadá do období kolem roku 1700. Poslední oprava je doložena zápisem v pamětní knize v roce 1882. Současnou opravu varhan provedl pan Jiří Boudal z Českých Budějovic. Práce byly provedeny v roce 2002 až 2003 a oprava stála 140 000 Kč.

Restaurování křížové cesty

Malba je provedena olejovou technikou na plátěné podložce. Obrazy byly napnuty na nevyhovující spodní rámy, zteřelé, místy napadené červotočem, protlačující se do malby. Plátěná podložka se prověšovala a tak docházelo k uvolňování a místy k opadávání barevných vrstev. Obrazy byly již v minulosti opravovány a některé z nich značně poškozeny.

Restaurování obrazů křížové cesty provedl akademický malíř Alois Martan z Prahy. Započetí prací v květnu 2005, ukončení v roce 2006. Celkové náklady činily 224 000 Kč.

Další opravy

V roce 2007 bylo přistoupeno k opravě fasády na jižní straně kostela. Při této opravě byly obnoveny sluneční hodiny. Podle průběhu oprav kostela lze předpokládat, že původní hodiny pochází z doby po velké opravě kostela v roce 1937, kdy byla prováděna nová vnější omítka kostela. Původní úprava hodin se zachovala díky knize Sluneční hodiny Miroslava Brože a kolektivu z roku 2004.

Nové hodiny provedl pan Václav Lukáš ze Ševětína.

Snímky původních a současných slunečních hodin

Některé zajímavosti spojené s chodem farnosti bošilecké

Farnost bošilecká má podobný osud jako farnosti sousední. Vznikla někdy kolem roku 1355, kdy je první listinná zmínka o kostele Bošileckém. Nejasný osud farnosti je v době husitských válek, kde jsem našel jednu zmínku, že faráři bošilecký, veselský, bukovský a ševětínský se utekli schovat do opevněné Třeboně, kde ve sklepení zámku uschovali cennosti ze všech jmenovaných farností před husitským vojskem.

(Informace z knihy A. Sedláčka: Hrady, zámky a tvrze České III. díl str. 130)

 V pramenech je o této době zmínka:V husitských válkách utrpěl i zdejší chrám Páně a Petr Benkův ze mlýna spálil roku 1423 farářův dvůr v Bošilci.

  Nejhorší doba nastala za třicetileté války, kdy zanikly úplně fary bošilecká a bukovská a přifařeny byly do Veselí nad Lužnicí. V té době také zanikla fara ševětínská a přifařena byla do Lomnice nad Lužnicí. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 a v letech následujících zažil zdejší kraj nejhorší časy. Vesnice byly táhnoucími vojsky vypleněny a vypáleny podle pramenů vypadala situace v okolních vesnicích takto:

Po Bílé hoře zůstalo v jednotlivých místech jen pár osedlých:

Ve Veselí                     53        z původních     197

v Mezimostí                16                               38

v Lomnici                    16                               113

Sviny                           15

Borkovice                    6

Mažice                        3

Žíšov                           3

Ševětín                        12

  Vsi Sedlíkovice, Pelejice, Bošilec, Dynín, Horusice, Ponědraž, Bukovsko byly pusté. Majitelé panství zvali sem Bavoráky, Šváby, i z Kladska, ale marně.

V pramenech je ještě zmínka o obnovení fary: „Za faráře Řehoře (1613-1622 vystavěna opět zdejší fara a ježto důchody dosavadní nestačily, zavedena k tomu sbírka po vesnicích.

Farář Jiřík i Řehoř sloužili mši svatou i blízkému statkáři Kryštofovi Kozlovi ze Svárova a Bzí, kam kalich brávali sebou. Kalich tento pak Kozel ze Svárova při vypuknutí třicetileté války odvezl do Tábora a ten byl dne 18. listopadu 1620 při vydání města i s jinými cennostmi zabaven.(z líčení vyplývá, že za farářů Jiříka a Řehoře se přijímalo pod obojí).

 Stav po Bílé hoře dokresluje další záznam: „Dne 28. října 1635 konal v Bošilci nejprve služby páter Klubnovský, farář Veselský. Pak se tu služby Boží konaly po celé století obyčejně jen jednou za měsíc a farář sem dojížděl. Farář Tomáš Česnovský upozornil roku 1671 na spustlý hřbitov, na chatrné, deštěm podemleté pilíře chrámu Páně tu v Bošilci, žádaje o nápravu.

  Od roku 1703 byla fara v Bošilci opět obsazena a až do roku 1878 byla jako filiálka přifařena k ní farnost Bukovská. Po celou tuto dobu také bošilecká fara hospodařila na pozemcích připadajících pod faru Bukovskou.

O stavu bošilecké farnosti z pramenů na str. 7: „V roce 1703 žádali osadníci Lhotští, Dynínští, Pelejičtí, Sedlíkovičtí a Bošilečtí, s ohledem na to, že toliko po 3 – 4 nedělích měli tu bohoslužbu, aby dostali svého vlastního faráře. Žádosti jejich vyhověl ochotně kníže Ferdinand ze Schwarzenberka v osobě Václava Jiřího Manna, prvního samostatného faráře, jemuž faru bošileckou a Bukovskou přidělil. Ježto z někdejší bošilecké fary toliko holé zdi tu stály a fara tudíž teprve postavena býti musela. Zůstával zatím páter Mann na radnici v Bukovsku. Za tohoto duchovního správce byl zhotoven roku 1707 hlavní oltář od Třeboňského truhláře Jana Krebse, kazatelna štafírována od malíře Floriána Sommera z Třeboně a roku 1717 přelit starý zvon od Josefa Haaga zvonaře v Budějovicích.

 Po 175 letech v roce 1878 došlo k velkému sporu mezi farou bošileckou a Městysem Bukovsko, zejména o stav farní budovy v Bukovsku, který farář Müller popisuje v pamětní knize na str. 160 takto:

Budova staré fary v Bukovsku, z větší části ze dřeva vystavěná, byla při nastoupení nynějšího faráře na faru v Bošilci dne 30. října 1873 ve svém stavebném stavu tak sešlá, že od času veřejné dražby tamních farských pozemků od 14. října 1871 neobývanou zůstati musela. Tato svému osudu teď zcela ponechaná neobývaná farní budova, počala se nyní tak pustošiti, že noční dobou, okna dveře, kamna podlaha atd. a konečně i střecha a krovy z hospodářských stavení, zejména zimního času co palivo se rozebírali a odcizovali, tak sice, že po tomto bezpříkladném drancování, celá tato farní budova, až na obydlí z povrchu země zmizela a s nádvorní půdou téměř rovnou učiněna byla. Když ale konečně v noci na den 15. ledna 1878 již průčelní dřevěné stěny z pozůstalého ještě farského obydlí rozebírati se počaly, zasáhl patronátní úřad a zbytek stavebního dřeva ve dražbě prodal. Dražba se konala 16. března 1878 a její výnos 58 zlatých byl použit na opravu jediné zachovalé stavby – farské stodoly.

Tak si podle zápisů v pamětní knize Bukovští rozebrali vlastní faru, přestože stála na náměstí městyse.

  Další průběh není rovněž veselý a popisuje spor o polnosti v Bukovsku a Pelejicích, které byly nakonec z moci úřední bošilecké faře odebrány. Tak skončila dosti neslavně po 175 letech éra společné farnosti Bošilecko-Bukovské.

 Shodou okolností a nebo z jiných důvodů se v Bošilci v roce 1874 začala rozsáhlá přestavba farní budovy. Moc pěkné je úvodní zdůvodnění této přestavby:Po prohlídnutí původní památné knihy, shledalo se, že tam mnohý duchovní správce zdejší v pamětních zápiskách svých udává co všechno se za něho při chrámu Páně a faře vykonalo. A to je uváděno dopodrobna, ba často až na maličkosti, jichž pořízení beztoho každému uživateli nějaké hospodářské budovy samo sebou přináleží. A pak, jak to obyčejně bývá při nastoupení nového beneficita na faru ten pád bývá, na úkor svého předchůdce, což ovšem nebratrské a kněze nedůstojné jest, nazývajíce nalezený stav kostela a fary „Speluncam latranum.“

Nový farář František Müller nechtěl opakovat stejně jako jeho předchůdci a začal konat. Zajistil od patronátního úřadu v Třeboni potřebné peníze a začal s rozsáhlou opravou fary:

Z podrobného popsání oprav vyplývá, že budova měla již tehdy 2 podlaží. V přízemí býval čeledník. Po opravě zde vznikl farářův byt. Budova měla dle popisu i dosti rozsáhlý sklep.

V patře byl upraven byt pro kaplana a bylo pořízeno nové schodiště, protože dřívější přístup byl z čeledníku. Vyměněna všechny okna, dveře, podlahy. Prostě v našem pojetí rekonstrukce. Jako velká vymoženost je popisováno přemístění záchodu ze dvoru dovnitř budovy s napojením na pořádnou jímku. Jako ne zcela samozřejmá je popisována i událost, že: „Téhož roku novým zábradlím opatřené schody i pro staršího člověka dosti položené a tím pohodlné jsou, jakých se hned tak při druhé faře neshledává.“

Počty obyvatel v bošilecké farnosti

Farní kronika také zaznamenává počty lidí ve farnosti při sčítání lidu v jednotlivých obdobích.

Jak stav vypadal v letech 1930 a 1940 je uvedeno v následující tabulce:

Oprava Farní budovy v roce 1936

V dubnu a květnu roku 1936 před příchodem nového faráře byla farní budova důkladně opravena nákladem 62 431 Kč z hotového jmění farního kostela sv. Martina.

Všechna chatrná vnější okna byla nahrazena, poškozené, prohnilé a prošlapané podlahy byly vytrhány. Do kanceláře, do pokoje nad kanceláří, do jídelny, do pokoje pod jídelnou a do kuchyně byly pořízeny podlahy nové. Do ostatních místností upotřebilo se opravených a ještě zachovalých starých prken. Do kuchyně byl postaven nový sporák, do kanceláře, do pokoje nad kanceláří a do jídelny nová kamna. V ostatních místnostech byla stará kamna přestavěna. Byly provedeny rozvody elektrické do všech místností. Čerpána byla ze studně i voda do rezervoáru na půdě. V poschodí byl také zřízen splachovací záchod. Byly provedeny i další úpravy venku, jako žumpa, studna, plot kolem zahrady apod.

 Ale historie se opakuje. Tyto rozsáhlé a tak vítané stavební úpravy fary ohodnotil nastupující farář v roce 1958 tak, že faru označil za „nedobytnou tvrz”.

 V dalším historickém postupu se dostáváme do současné doby, kdy samostatná farnost bošilecká opět zanikla a přešla pod správu farnosti ševětínské. Pokud jde o budovy fary byly nějakou dobu pronajaty a v současné době jsou v dosti špatném stavu, zejména rozsáhlé budovy hospodářské.

Vývoj školství na farnosti bošilecké

V Bošilci byla škola již před rokem 1704, kdy byla obnovena farnost, Ale doklady se jménem učitele jsou až z roku 1704, kdy učitelem v Bošilci byl Matěj Vývoda.

Škola byla jako jinde nejdříve jednotřídní a po delší dobu jako 2 třídní.

Jako velká událost spojená s životem školy je popisována tragická smrt učitele v roce 1843.

 Bylo to 26. ledna 1843, když školní učitel a spolu kantor zdejší Václav Hrůša se sedlákem Hájenským z Neplachova v tmavé noci z Veselí se domů vraceli. Na osudné cestě této, zastavili se v hostinci v Horusicích. Ač měli sebou svítilnu, spletli sobě cestu a odbočili více vlevo, a přišli tak právě na jednu z tamních bažin, kde propuknutím ledu voda se vylila, sjeli oba do této vodní bažiny. Odtud jmenovaný Hájenský s tíží vylezl a hledaje pomoci místo do Bošilce v půlnoční době do dvora ve Lhotě přiběhl. Než odtud a z Bošilce pomoc přišla byl dotyčný učitel vytažen již co mrtvola, zanechav po sobě více nezaopatřených dítek.

V roce 1856 usiluje obec Sedlíkovice o „odškolení” od mateřské školy bošilecké a „přiškolení“ ke škole Bukovské.

Zde se rozhořel boj o udržení dítek ze Sedlíkovic i za cenu rozšíření školy bošilecké na trojtřídní. To se nakonec podařilo a škola v Bošilci si děti udržela.

V roce 1868 – nový školský zákon

Dne 25. května 1868 byl vydán nový školský zákon, kterým se školní výuka odděluje od církve a přechází pod stát. Tato změna se výrazně projevila i ve farnosti bošilecké.

Problém vznikl v tom, že učitel Jan Lacina, který dosud zastával k učitelské práci ještě služby při kostele jako varhaník, zvoník a kostelník, podle nového zákona tyto služby odmítá. Jaký spor z toho vznikl popisuje pan Farář Müller na str. 70 – 93 pamětní knihy.

V roce 1878 byla nově postavena filiální škola v Ponědrážku a dne 28. září slavnostně posvěcena.

 V protokolu o zřízení školy se obec zavazuje: „Místní důstojný pan farář jest ochoten převzít vyučování náboženství na nově zamýšlené škole a zástupci obce Ponědražské se zavazují, že roční náhradu za povoz v částce 46 zlatých ročně do okresní pokladny k ruce pana katechety odváděti budou. Dále si pan farář postěžoval, že tato dohoda nikdy nebyla dodržena a pro něho vzniklo břemeno dojíždění a ještě se handrkování o náhradu.

V roce 1923 byla v Dyníně postavena nová škola. Škola bošilecká sklesla tím z trojtřídky na dvoutřídku, následkem „vyškolení” Dynína a Lhoty. V Dyníně pak otevřena druhá třída 1. října 1927. Je tam dětí přes 50, v Bošilci 40 v Ponědrážce přes 30.

Konec školy v Dyníně i Bošlici nastal v 70. letech minulého století, kdy školy byly uzavřeny a děti z Dynína přešly do Ševětína a děti z Bošilce do Ševětína nebo do Veselí nad Lužnicí. Ze školy Dynínské byla nějaký čas mateřská škola, nyní je zde hostinec, ze školy bošilecké se stalo zařízení obce pro různé kulturní akce.

Štóla pro osadu bošileckou z roku 1884

Mezi zajímavosti související s chodem farnosti patří důstojným panem farářem Františkem Müllerem vypracovaná „Sazba štóly pro osadu bošileckou z roku 1884”

Jakkoli přítomná taxa štóly nebyla nikdy v tom záměru sestavena, v případě tomto zdejším beneficiantům (beneficium – církevní právo trvalé na určitý úřad a užitky s ním spojené) chtíti něco předepisovati, nicméně zdají se více jak desetileté zkušenosti nabyté štólní náčrtky nejpřiměřenější i býti zdejším osadním poměrům. Tudíž mohly by vždy sloužiti za jakési vodítko dvojctihodným duchovním pánům bratrům v Kristu, zejména v nejprvnějším začátku při novém nastoupení zdejšího farského obročí (obročí – historické a právní poskytování majetku, nebo úřadu z něhož plyne určitý příjem).

  Ježto zde uvedený rozvrh veškerého obyvatelstva na tři třídy nikdy nemůže vyhověti k vyměření zámožnosti, neb nemajetnosti jednotlivých osadníků, budiž to vždy spravedlivému odsudku místního beneficianta pozůstaveno, při výkonu církevních funkcí, některé obnosy v přítomné sazbě štóly dle okolností a poměrů buď zvýšiti nebo snížiti.

  V osadě bošilecké nebyla tak zvaná Tereziánská císařská štóla od 30. května 1750 nikdy v užívání. Spíše ale vzájemným usjednocením mezi farníky a jejich farářem, vzešla do obyčeje a vesměs také přijata byla zvláštní „konvenční štóla“ a to za nedlouho po znovu zřízení zdejší farnosti v roce 1703. (Jest tedy zde zásadou: „Jak si kdo dá sloužiti, tak bude také platiti.“)

Jelikož každému duchovnímu správci při nastoupení nové osady, zvláště když zde řádně sestavenou taxu štóly neshledává a nejsa ještě s místními poměry seznámen, vždy žádoucno býti musí, věděti v jakém směru se jeho předchůdce, ohledně požadování štóly držel.

Nezřídka se pak od nepovolaných lidí, na kterých se často ani pravdy nedozví, teprve vyzvídati to musí. Podává se zde tento sestavený nástin štóly k rukám všech duchovních pastýřů zdejších, aby se v požadování povinované štóly dle něho říditi mohli.

  Mimo to poskytuje takovéto sestavení taxy štóly dle tříd tu výhodu, že duchovní správcové při požadování štóly od svých osadníků do žádných nesnází přijíti nemohou. Tím se předejde také neslušnému smlouvání, jakýž obyčej na zdejší osadě shledán byl.

 (Pro učitele, co ředitele kůru nestává zde nic určitého, ale dle všeho zdá se, že by při pohřbech neměl více požadovati, než obnáší polovice toho, co obdrží farář. Na mnoha jiných osadách ten pád jest.)    

Pohřeb zemřelého (nad 10 let)  - Velký pohřeb (s vyzdvižením mrtvoly z domu a s průvodem)

Od vyzdvižení mrtvoly z domu, neb vůkolí chrámu Páně dle vzdálenosti a majetnosti od 2 zlatých výš.

Při tomto slavném pohřbu mohou se v kostele vzíti: „Litanie a motlitby za zemřelého, pak zpěv Z hlubokosti mé volání, a kde to obyčej zpěv „In paradisum.“(vůbec, za každé mimořádné funkce může se ku štóle vždy počítati slušný příplatek, na příklad za andělskou mši – kdo si toho žádá, jako za zpívání „Requiem.“ Jak již svrchu řečeno, všechny tyto mimořádné pohřební funkce, jakož i třída, v níž někdo pohřben býti má, mají se bez všeho vnucení vůli dědiců nebožtíkových ponechati a vyměřený za ně poplatek nejprve jednotlivě jim oznámiti a pak úhrnem vyřčená taxa štóly před výkonem pohřbu se ujedná a nechá se dříve zaplatiti. Ostatní jako při prostředním pohřbu.

Prostřední pohřeb (se zpívaným requiem a liberá)

Mrtvolu v ujednanou hodinu přinesou ke kříži u kostela, odtud se vnese do chrámu Páně, kdež zůstanou přes celé requiem, vyjma případů nakažlivé nemoci. V neděli a ve svátek po odbytých obřadech v kostele, pochová se hned mrtvola. (Kdo žádá dvojí hranu, neb máry až do domu nebožtíkova, zaplatí z toho ke kostelu dvojnásobně)

Příjem pro pana faráře

rolník        chalupník a domkář                      podruh

Prostá taxa štóly (vykropení mrtvoly u hrobu) 2,94 zl             2,07 zl                         1,22 zl

Za očekávání na pohřeb, za průvod od kříže do kostela,

za vystavení tam mrtvoly a průvod ke hrobu 2,82                 2,10                            1,57

Zpívání requiem                                             1,58                 1,58                            1,58

Libera s ceremoniemi                                    1,45                 1,20                            0,59

Savlve regina                                                 0,21                 0,21                            0,21

Svíčka pro pochovávajícího kněze                 0,36                 0,30                            0,25

Zápis do úmrtní matriky a duplikát                0,45                 0,45                            0,45

Úhrnně                                                            9,81                 7,91                            6,23

Kostelu (chudí neplatí ke kostelu)

Půlhodinové velké hrany                                0,60                 0,60                            0,60

Vypůjčení příkrovce                                       0,26                 0,26                            0,26

Vypůjčení már                                                0,10                 0,10                            0,10

Za světlo voskové                                           0,28                 0,28                            0,28

Úhrnně                                                            1,24                 1,24                            1,24

Farář a kostel dohromady                             11,05               9,15                            7,47

Malý pohřeb dospělého                                  7,32                 6,01                            4,94

Pohřeb dospělého dle prosté štóly                 5,47                 4,25                            3,26

Velký pohřeb dítěte                                        7,10                 5,98                            4,80

Malý pohřeb dítěte                                         4,47                 3,88                            2,87

Pohřeb dítěte dle prosté štóly                         3,87                 3,18                            2,20

Copulace

Za svatební ohlášky a jejich zápis do knihy

ohlašující bez rozdílu                                                                          1,50

Opovědění ohlášek ženicha, když je cop. v jiné osadě                       0,50

Od zavedení protokolu se snoubenci bez rozdílu                               1,00

Jelikož po vyjití ohlášek někdy ze svatby sejde, zaplatí se obnos tento hned u příležitosti zavedení protokolu.

Oddavky, když přijdou snoubenci v obyčejný čas mše svaté

prostá taxa štóly (či jednoduchá)                   3,95                 2,60                            1,57

Za tichou mši sv. na úmysl novomanželů        1,00                 1,00                            1,00

Nevěsta za šátek, za kytku                              1,50                 0,90                            0,55

Za zápis do matriky a duplikát                       0,45                 0,45                            0,45

Úhrnně                                                           6,90                 4,95                            3,57

Za úvod a přiklekání

Když nevěsta není padlá osoba, připlatí se

ještě za úvod nevěstin                                     0,30                 0,30                            0,30

Za svíčku ke kostelu                                       0,05                 0,05                            0,05

Od dvojího přiklekání mezi mší svatou          0,35                 0,30                            0,25

Úhrnně                                                           0,70                 0,65                            0,60

Kdo má zpívanou mši zaplatí ještě 53 krejcarů.

Zápisy do farských matrik

Od zápisu křtu                                                0,45                 0,45                            0,45

od úvodu                                                        0,30                 0,30                            0,30

od obětování                                                  0,20                 0,20                            0,20

od svíčky                                                        0,05                 0,05                            0,05

Za mši při svatém úvodu                                0,75                 -                                  -

Úhrnně                                                           1,75                 1,00                            1,00

Platí se najednou při křtu svatém. Padlé osoby ač nejdou k úvodu, platí od zápisu 1 zlatý.

Od vystavení matričního výtahu

Za všechny výtahy listu křestního, úmrtního, oddacího bez rozdílu               1,00 zl

Každý si přinese sebou příslušný kolek

Za osvědčení náboženství pro ženicha (bez kolku)                                            0,50

Za celoroční prosbu (annum saffragium)                                                          2,00

Za běžící prosbu                                                                                                 0,10

Za tichou mši                                                                                                     1,00

Za zádušní zpívanou mši                                                                                   2,00

V pamětních knihách je uvedeno i mnoho dalších zajímavostí zejména kolem hospodaření v době roboty, o odvádění desátků a podobně. Překvapivé je zejména to o jak velké hospodářství se musel bošilecký farář starat. Podle výnosů o vykoupení majetku v roce 1949 se jednalo celkem o 75,692 ha. V jiném zápise je uvedeno že v letech 1685/86 bylo v inventáři zádušních u farnosti bošilecké 70 tzv. „železných krav”. To byly krávy pronajaté hospodářům a chalupníkům za roční nájem. Zde se uvádí nájem vybíraný 2x ročně při sv. Havlovi a sv. Mikuláši po 4 groších. Celkový roční výnos činil 5 zlatých 26 krejcarů a 2 groše. Našla by se jistě i řada dalších zajímavých událostí.

Farní rybníky

Velmi obšírně je v pamětních knihách popisována historie všech tří k farnosti přilehlých rybníků. Nejprve Horusického (dříve Veselského), při jehož stavbě zanikla vesnice Oslov a v té době také zanikla mnohokrát vzpomínaná vesnice Skobkov, z jejíž katastru získali bošilečtí sedláci náhradu za zatopená pole Horusickým rybníkem. Výraznou roli v dějinách farnosti sehrál i majitel Zdeněk ze Lhoty. Lhota byla původně tvrz, někde v místech dnešního Lhoteckého dvora. Později vznikla vesnice nová. Aby je rozlišili byla Lhota Česká a Německá.

  O robotě za panství rožmberském je uváděna řada informací. Robotní povinnost byla rozdělena na robotu na panském (knížecím) a farském.

Robota na panském byla u Rožmberků 3 dny v týdnu, u sedláku i s potahem. Na farském v Bošilci byla robota 25 dní za rok. V roce 1812 byla již možnost se z robotní povinnosti vyplatit za těchto podmínek :

Povinně musel odpracovat: 7 dní s párem koní a 14 dní pěšky. Za zbývajících 156 dní s párem koní a 26 dní pěšky se vyplatil za cenu 35 zlatých 10 grošů a 2 denáry.

  Velký prostor je v knize pramenů věnován rybníkům a jejich zakladatelům. Nejvíce je oceňována práce Štěpánka Netolického, který položil základ Zlaté stoce v dnešní podobě v celkové délce 46,2 km. Druhému hlavnímu staviteli Jakubu Krčínovi z Jelčan je přisuzován na této stavbě nejtěžší úsek s nejmenšími spády v okolí Třeboně. Popisována je i historie všech tří velkých rybníků v okolí Bošilce:

Horusický - (původně Veselský) byl původně velikosti asi 15 ha byl vzpomínán již v roce 1467 Horusický mlýn s rybníkem. Roku 1511 byly grunty ve Vesnici Oslov vykoupeny, některá pole obce Horusice a Bošilec. Velký rybník je dílem Štěpánka Netolického. V dnešní podobě zaujímá plochu 438 ha a patří největším jihočeským rybníkům.

Bošilecký – je jedním z nejstarších a nejlepších rybníků v Čechách. Založen byl někdy v polovině 14. století za Karla IV. Za válek husitských utrpěl velké pohromy. Byl obnoven roku 1430 za vlády Oldřicha z Rožmberka, kdy byla jeho plocha rozšířena. Zvláštností tohoto rybníka je téměř oddělená plocha nazývaná Chobot na straně od Lhoty. Přes tento chobot v minulosti vedl dřevěný most. Rybník je poměrně plochý s malou hloubkou vody, proto je také úrodný pro chov kapra. V dnešní podobě zabírá plochu téměř 202 ha.

Záblatský – tento rybník patří do povodí Lužnice a je stejně jako Horusický napájen Zlatou stokou. První zmínka o něm je z roku 1479, později je o něm zmínka z roku 1503 a definitivně byl přestavěn do dnešní podoby Jakubem Krčínem v roce 1580. Na rozdíl od Bošileckého má velkou hráz, která má délku 1.400 m v koruně je široká 15 – 20 m výška hráze až 6 m.

Celková plocha dnešního rybníka 304 ha.

  V pramenech je uvedeno že v době největšího rozkvětu rybníků na počátku 19. století bylo na Třeboňsku 270 rybníků (v majetku Třeboňského panství) o celkové ploše 9.207 ha. Dále se uvádí, že v celém povodí řeky Lužnice bývalo až na 1.000 rybníků

  Samostatnou kapitolou by mohla být historie výstavby silnice přes osadu bošileckou. Je až s podivem jak bošilecký pan farář Müller bojoval o zřízení silnice přes Bošilec, dokonce ji chtěl dříve něž silnici z Dynína ke státní silnici.

Popisována je výstavba železniční dráhy a také zde si pan farář posteskl na nezájem sedláků z Bošilce prodat potřebné pozemky a dostat blíže ke vsi nádraží na svůj katastr a získat tak železniční stanici z názvem obce. Zatímco se pak jmenovala Bukovsko – Dynín.

  Takových zajímavostí je obou pamětních knihách celá řada. Bohužel, některé stránky jsou jen těžko čitelné a prameny, z nich získané mohou být pak nepřesné. Přesto je třeba vzdát hold všem pisatelům, kteří se zasloužili o zachování historických informací i pro následující generace.

Tyto řádky sepsal za použití Pamětní knihy farnosti bošilecké a pramenů z téže farnosti v roce 2010 Václav Lukáš ze Ševětína.

Design and web by Petr Mizera, © 2008