Farnost Lomnice nad Lužnicí

Farnost

Lomnice

nad Lužnicí:

Základní údaje

Smutné okamžiky z novodobé historie

města Lomnice nad Lužnicí

(PhDr. Václav Rameš)

Nešťastné lomnické zvony – I. světová válka

Široko daleko byly prý slyšet lomnické kostelní zvony. Byly, ale již nejsou. Dvakráte po nich sáhla vojenská ruka. Nejprve byly použity pro „erár“ v I. světové válce. Když byly za I. republiky na oba kostely opět slavnostně pověšeny zvony nové, přišli pro změnu vojáci němečtí a opět je odvezli pryč. Povězme si o třech zvonech, které byly v děkanském chrámu sv. Jana Křtitele do I. světové války. Dva vznikly v roce 1655, třetí je z roku 1846. Předchozí zvony se totiž roztavily při požáru, který zde řádil v roce 1650.

Největší zvon s obrazem Panny Marie měl nad ornamentovým proužkem ve dvou řádcích tento nápis: Hoc opus campanae fabricatum est in civitate Lomnicnsi ad maiorem gloriam dei omnipotentis b. mae Mariae Virginis, Joannis Baptistae anno domini 1655.

Tento zvon byl ulit roku 1655 a další nápis nám oznamuje jména jeho tvůrců: Joannes Pricovey Civis Glattawiensis Stephanus et Joannes filii eius Campanarum has duas Campanas fuderunt. Pod tím byl jejich zvonařský znak.

Zajímavý byl druhý opis. Povšimněte si že velká začáteční písmena tvořila jméno tehdejšího primase jímž byl Rudolf Sperat. Pouze jméno Kristovo je psáno s písmenem velkým. V nápise stálo: Rodiczko bozi Usslis nas - DO przibitkuw twich przigmi nas Lid – w tebe wzdichav Fagici – SPasEni w Kristu magicí – RAcziz nam to uprositi – Tie s Kristem w nebi chwaliti.

Nakonec si uvedeme rozměry. Průměr činil 1,21 m a vysoký byl 1m.

Prostřední zvon byl opatřen obrazy sv. Anežky, sv. Václava, P. Marie a nápisem Ježíš. Ve dvou řádcích byl veden nápis: Sub tuum praesidium comfugímus SSma dei genitrix Virgo Maria intercede pro nobis apud unigenitum filium tuum dom. Nrm. Jesum christum anno domini 1655. Rozměry byly menší: průměr činil 96 cm a výška byla 79 cm.

Konečně třetí zvon měl nápis: Franz Hollederer in Salzburg 1846. Pod ním byly obrazy Krista, Panny Marie a sv. Josefa. Jeho rozměry byly : průměr 52 cm a výška 43 cm.

Tyto staré lomnické zvony - překrásné symboly radostné zvěsti, byly roztaveny a přeměněny ve vražedné koule v závěru I. světové války. Kostelní věže osiřely.

Lomnická farnost společně s městskou radou však brzy zjednala nápravu. Začtěme se do stránek lomnické kroniky:

„Dne 22. ledna 1922 byly na věži děkanského kostela umístněny 2 nové zvony dodané firmou R. Manoušek v Brně a to větší Panna Maria ve váze 210 kg, v průměru 72 cm, nárazový tón C²⁺² a menší Sv. Jan Nepomucký ve váze 50 kg, v průměru 50 cm nárazový tón a². Zvony ty byly továrnou ku kostelu sv. Václava dodány a odtud ku kostelu sv. Jana Křtitele na voze ozdobeném chvojí v průvodu 12 drůžiček, školní mládeže a věřících převezeny. Kmotra těchto zvonů byla Anna Hofbauerová, manželka rolníka v Lomnici č. 251.

Po posvěcení zvonů před děkanským kostelem byly zvony na věž vytaženy a namontovány a zvon sv. Jan z kostela sv. Václava ve válce na tuto věž dodaný, sundán a na svoje původní místo ve věži kostela sv. Václava převezen a umístěn.

Zvony byly zaplaceny z peněz, vojenským erárem za ve válce zrekvirované zvony zaplacených a z darů a sbírek občanů z Lomnice a přifařených obcí.“

K další významné události došlo v roce 1925. Podívejme se opět do lomnické kroniky:

„V březnu 1925 byl děkanským úřadem v Lomnici objednán u firmy R. Manoušek a spol. v Brně-Husovice zvon ve váze 495 kg za 13.386 Kč, kterýžto peníz byl pořízen z darů a sbírek v osadě farní. Také z Ameriky se sešlo dosti peněžních darů, zejména Jakub Mertlík z Chicaga zaslal 1000 Kč.

Zvon ten byl dne 28. června 1925 - v den pouti lomnické – vezen od kostela sv. Václava na voze chvoji a květinami vyzdobeném v průvodu družiček, kmoter, obecenstva a hudby ku kostelu sv. Jana Křtitele a na věži namontován. Jako kmotry byly při této slavnosti:

Anna Hofbauerová, manželka rolníka

Julie Štiková, manželka sklenáře

Anna Vrchotová, manželka rolníka

Marie Zasadilová, manželka rolníka.

Průměr tohoto zvonu jest 942 mm, nárazový tón a´“.

Konečně přišel rok 1933 a nastal poslední slavnostní den:

„Dne 28. září byl slavnostně vysvěcen nový velký zvon a téhož dne na věži děkanského kostela umístněn. Zvon ten obdržel jméno sv. Václav. Byl zhotoven ve zvonárně R. Manoušek a spol. v Brně-Husovicích, vážil 1043 kg, průměr 1198 mm, nárazový tón f´ -1,5. spodní oktáva f0 –1, a stál s novým příslušenstvím, výtahem, montáží a dopravou celkem 19.440 Kč 50 hal.

Náklad byl pořízen z darů jednotlivců, se sbírek konaných ve farní osadě a z větší části z několikatisícového příspěvku děkana P. Václava Poláka.“

Tímto zápisem vlastně slavná historie lomnických zvonů v kronice končí. Dále se o nich dovídáme jenom při jejich konci. Přišla okupace naší země německou brannou mocí a rok 1942. Nahlédněme opět do lomnické kroniky:

„Přípisem okresního úřadu ze dne 5. ledna 1942 nařízen soupis zvonů, který měl obsahovati výšku zvonů, dolejší průměr a váhu a dobu ulití zvonu. Přípis č. 50,097/41 d.d. 27.XII 1941 dává pokyny všem obcím a patronátům pro odevzdání zvonů. Zvony budou uvedeny podle umělecké a historické stránky a budou sestaveny do 4 skupin A,B,C,D. Zvony se označí pruhem A zeleně, B žlutě, C červeně. Sběrna zvonů pro Lomnici nad Lužnicí jest Lomnice nad Lužnicí.

Do 15. dubna 1942 měly být zvony dopraveny do sběrny. V Lomnici žádáno ponechání zvonu na kostele sv. Jana Křtitele, který vážil 50 kg, největší průměr 44 cm, výška 35 cm.

Z Lomnice odevzdány zvony 4 A a 1 C zvon.

Zvon A váha 1040 kg, ulit r. 1933

Zvon A váha 495 kg, ulit r. 1925

Zvon A váha 210 kg, ulit r. 1922

Zvon A váha 46 kg, ulit r. 1922

Celkem pět zvonů ve váze 1828 kg, podle stvrzenky okres. Úřadu v Třeboni č. 35 ze dne 10/4 1942.

V březnu 1942 odvlečeny.“

Končí smutný zápis statečného kronikáře Josefa Koláře. Přesto mohl tento letopisec zapsat ještě jednu a zatím poslední zprávu o zvonech v Lomnici nad Lužnicí. Je to zápis z roku 1945:

„Nastupuje klidnější měsíc září. Dne 27. září přede dnem sv. Václava v 15 hod 30 minut ozval se na kostele sv. Václava v Lomnici nad Lužnicí hlas zvonu, který byl v době války z nařízení okresního hejtmanství z věže kostelíčka sv. Václava sňat a odevzdán do sběru kovů. Odpoledne byl zkoušen hlas zvonku, který byl ve sběru někde v Praze nalezen a kostelu vrácen a už večer 27.9. vyzváněl klekání a druhého dne volal svým hlasem v 10 hod dopoledne věřící na mši svatou do kostelíčka sv. Václava. Bývaly na kostel sv. Václava dva zvony, které vyzváněly ráno v poledne a večer. Jeden z nich zvaný umíráček oznamoval tklivým hlasem, když někdo z občanů lomnických zemřel. Byl také rozlitý, ale už někde ve sběru rozlitý a už se k nám tedy nevrátil.“

Tím končí nešťastná historie lomnických zvonů, jak ji zachytili kronikáři Richard Mazura a Josef Kolář.

(Václav Rameš)

V prosinci 2001, jsme požádali o navrácení našich zvonů.

Prohlášení k žádosti

1)Okolnosti ujmy

Bronzové zvony byly odváženy z kostelů v Protektorátu Čechy a Morava na základě vládního nařízení ze dne 26.11. 1941 č. 414 Sb. Následoval přípis č. 50,097/41 d.d. 27.XII 1941, který dával pokyny všem obcím a patronátům pro odevzdání zvonů. Zvony musely být uvedeny podle umělecké a historické stránky a byly sestaveny do 4 skupin A,B,C,D. Zvony byly označeny: A zeleně, B žlutě, C červeně.

Sběrna zvonů pro Lomnici nad Lužnicí byla stanovena na faře římskokatolické farnosti v Lomnici nad Lužnicí.

Zvony z kostelů v Lomnici nad Lužnicí byly odvezeny na základě „Přípisu okresního úřadu v Třeboni ze dne 5. ledna 1942“. Jím byl nařízen soupis zvonů, který měl obsahovat výšku zvonů, dolejší průměr a váhu a dobu ulití zvonu.

Do 15. dubna 1942 musely být zvony dopraveny do této sběrny.

Z Lomnice odevzdány zvony 4 A a 1 C zvon.

Celkem pět zvonů ve váze 1828 kg, podle stvrzenky okres. Úřadu v Třeboni č. 35 ze dne 10/4 1942.

2)Kdo ujmu způsobil a důvody proč má být považována za následek nacistické persekuce

Dne 15.3. 1939 vstoupily jednotky německé branné moci na území Československé republiky a vznikl nový státní útvar nazvaný Protektorát Čechy a Morava. Tento státní útvar byl plně pod kontrolou Velkoněmecké říše, které vládl Adolf Hitler, jako nejvyšší představitel NSDAP. Po válce byla NSDAP a její čelní představitelé souzeni jako zločinecká organizace. Je nesporné, že nařízení o odevzdání kostelních zvonů pro potřeby německé armády vycházelo z tohoto stavu. Protektorátní úřady plnily pouze nařízení nacistických institucí, které ve skutečnosti v Protektorátu vládly. Zvony měly být v německých továrnách roztaveny a použity ke zbrojním účelům. Odebrání lomnických zvonů je tedy nesporným důsledkem válečných škod a nacistické persekuce, které spáchala německá armáda, německé podniky zapojené ve válečném průmyslu a nacistické organizace tehdy působící.

3)Umístění majetku v době ujmy

Zvony odvezené z Lomnice nad Lužnicí byly umístěny ve dvou kostelech:

Popis zvonů (výška, šíře, váha, nápisy, kdo vyrobil, rok výroby, surovina)

a) Kostel sv. Jana Křtitele - 4 zvony

1. zvon: výška 90 cm, šíře 120 cm, váha 1043 kg

označen A

zvaný sv. Václav

nápis: „Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím“

ulil: R. Manoušek v Brně L.P. 1933

nárazový tón f´ -1,5. spodní oktáva f⁰ –1

bronz

2. zvon: výška 72 cm, šíře 94 cm, váha 495 kg

označen A

zvaný sv. Jan Křtitel

nápis: „Ke cti sv. Jana Křtitele věnuje osada lomnická r. 1925“

ulil: R. Manoušek a spol. Brno L.P.

nárazový tón a´

bronz

3. zvon: výška 53 cm, šíře 71 cm, váha 210 kg

označen A

zvaný Panna Maria

nápis: „R. Manoušek a spol. Brno 1921“

nárazový tón C²⁺²

bronz

4. zvon: výška 35 cm, šíře 47 cm, váha 46 kg

označen A

zvaný sv. Jan Nepomucký

nápis: „R. Manoušek a spol. Brno 1921“

nárazový tón a²

bronz

b) Kostel sv. Václava - 2 zvony

1. zvon: výška 28 cm, šíře 25,50 cm, váha 40 kg

označen C

zvaný sv. Barbora - umíráček

nápis: „Georg Wenzel Kohler A.D. 1722. S. Barbara Ora pro Nobis.“

bronz

2. zvon: výška 28 cm, šíře 38 cm, váha 37 kg

zvaný sv. Jan

nápis: „Johann Adalbert Perner in Budweis“ 1815

bronz

(zapsal Václav Rameš)

8. května 1945 „černá neděle“

v Lomnici nad Lužnicí

„Mír je nejlepší z věcí, které člověk mohl poznat. Jeden mír je nad nesčetné triumfy.“ (Silius Italicus)

V květnu 1945, v době kdy se začala celá Evropa nadechovat mírového vzduchu, hrozil Lomnici zánik a zmar mnoha životů. Většina mužů klečela na náměstí a čekali na smrt. Jenom výkupné a blížící se ruská fronta, donutily německé okupanty k odchodu, aby brzy nato skončili naopak oni své životy na Kopečku v Třeboni. Taková je totiž tvář války. Nikdy nepřinesla nic dobrého. Ani dobyvatelům ani dobývaným. Vybírá si vždy krutě jenom tu nejvyšší daň. Když dnes hledíme zpětně na toto končící krvavé XX. století, které nám přineslo dvě světové války a našemu státu dvojí okupaci a ztrátu svobody, nejsem si jist, zda může být lidstvo se sebou spokojeno. Na konci století a na prahu nového tisíciletí stojí svět opět před válečným konfliktem a jenom si přejme, aby tato hrozba nebyla naplněna. Ani dnes nemůže totiž žádné vojenské střetnutí skončit jinak než špatně. Možná ještě hůře než tehdy v roce 1945.

Začtěme se do stránek LOMNICKÝCH KRONIK

"...Květen! Rozhodné události se blíží.

3.květen - krásný májový večer. Lidé se hloučkují, prý se něco děje.

4.květen. Přichází zpráva, že na drahách se odklízejí a zamazávají německé nápisy.

5.květen - sobota. Místní vojenský velitel nařizuje, aby vše bylo dáno do původního stavu. Dopoledne přichází zpráva, že do Lomnice má přijít oddíl asi 600 esesmanů. Starosta František Kukla vybízí místním rozhlasem obyvatelstvo, aby klidným jednáním se o to přičinilo, aby nedošlo k nějakým nepříjemnostem.

V 16 hodin 20 minut hlásí rozhlas z Prahy na vlně 415 :"Ve 14 hodin 22 minut skončil Protektorát, máme samostatnost ...". U nás na náměstí u lípy svobody vztyčujeme naši vlajku ... Všude plno radosti, lidé spěchají z polí domů.

Revoluční národní výbor (dále jen RNV) se ujímá vlády, slabá německá posádka je odzbrojena a internována ve školních budovách. Zde již byli ubytováni také němečtí uprchlíci z rumunské Bačky. Tím dostal RNV zbraně, střelivo a ihned z místních dobrovolníků sestavil stráže a oddíly, které odzbrojovaly projíždějící německé vojáky nebo německá auta. Odzbrojování však nešlo tak hladce, někteří se bránili a nechtěli zbraně odevzdat. Některá auta střílela při průjezdu města do oken.

Od Veselí n.L. přijíždějící německé auto na výzvu nezastavilo a v nastalé přestřelce havarovalo blíže mostu přes potok Tisý, přerazilo silný patník a kmen kaštanu. Dva vojáci uprchli, jeden byl zraněn a třetí zastřelen. Střelba ve městě pak ojediněle pokračovala po celý podvečer, přestože rozhlas nabádal neustále občanstvo ke klidu.

Ve městě se totiž objevilo plno cizích lidí, kteří rozkazy RNV neposlouchali a navíc přijeli "Vlasovci", kteří již vedli boj na vlastní pěst. V tomto zmatku došlo i k takovým věcem, že část zabaveného německého majetku (zlato) byla rozkradena. Na základě této skutečnosti došlo pak ke dvěma osudným incidentům.

Dva důstojníci SS se vrátili z Třeboně pro své věci. Na náměstí však byli zastaveni a vyzváni, aby odevzdali motocykl. Jelikož oba vytáhli pistole, byli zneškodněni úderem pažbou. Raněni byli oba jen lehce a ihned řádně ošetřeni a zajištěni.

Druhý incident vyvolalo auto, jehož osádka projížděla městem jako smyslů zbavená a střílela bez přestání kolem sebe. Důsledkem toho byl zde hlídkující hasič Ludvík Kubát zraněn těžce a osm dalších občanů lehčeji. (Ludvík Kubát svým zraněním krátce na to podlehl a stal se tak druhou obětí květnového povstání ve městě. pozn. Rameš). Řidič auta byl na Třeboňské ulici zraněn, auto havarovalo a oba vojáci zahynuli.

V noci z 5. na 6. května jeden zajatý důstojník SS jemuž se podařilo oklamat strážné uprchl a spojil se s oddílem SS, který ještě v noci do města přivedl ...

Probouzí se nedělní ráno. Podmračeno jako před májovým deštěm. Ještě je tu a tam slyšet z dálky střelné rány. A už městský rozhlas volá:"Nikdo ať nestřílí! Kdo střílí, ohrožuje celou obec! Kdo má zbraň, ať ji rychle odevzdá na městskou radnici. Nikdo ať nevychází z domu, nikdo ať nekouká z oken."

Byla to u nás opravdu "černá neděle", kdy naše město prožilo dne 6. května den hrůzy a utrpení. Němci obsadili město, vtrhli na radnici a členy národního výboru nechali nastoupit čelem k obecní škole tak těsně, že neviděli co se děje kolem nich ani za nimi a ruce museli sepnout v týle.

Vidím tu stát Františka Kuklu (starosta, pozn. Rameš), ředitele školy Josefa Keše, vrchního strážmistra Zackeho a Keclíka, odborného učitele z Mazelova Valeše a již v houfech hnáni na náměstí další muži lomničtí. Před budovou soudní (dnešní městský úřad, pozn. Rameš) a školní, řadí se do řad asi po čtyřiceti a mají nařízeno buď si kleknout nebo sednout do dřepu. Pouští se drobný déšť ...

Všichni čekají na nejhorší. Také přivedli zdejšího děkana známého našeho vlastence P. Františka Čecha a nutili jej, aby si také klekl. Odpověděl:" Já klekám jen před Bohem!" Nechali jej stát ...

Potom nařídili starostovi F. Kuklovi, aby oznámil veřejně, že je to trest za to, že německá vojska byla odzbrojována a okradena. Nebudou-li ukradené věci (zlato) vráceny, bude 30 mužů zastřeleno. Ihned byl doplněn počet prvně zajatých na radnici o dalších 13, aby byl počet naplněn a bylo jim oznámeno, že budou zastřeleni. Potom byli všichni shromáždění nahnáni do vězení, kde očekávali věci příští.

Mezitím Němci rozbili úplně telegraf a telefon a demolovali vnitřek městské radnice. Za obyvatele města prosili velitele praporu němečtí uprchlíci z Rumunska, kteří byli po 4 měsíce v městě ubytováni a k nimž se naši vždy dobře chovali, jak o tom oni právě hovořili a vděčně to kvitovali. Po dlouhých jednáních bylo domluveno mezi velitelem a představenými města, že se lomničtí vykoupí.

Němci dostali 5.000 říšských marek, což znamenalo 50.000 korun, 5.000 cigaret, 20 jízdních kol a 11 dobrých koní. Zprvu chtěli také 20 kusů zlatých hodinek, ale tolik jich v Lomnici nebylo.

Hroznému řádění však ještě neměl být konec. Němci byl odsouzen a předtím ztýrán ve Fraňků stodole 24-letý úředník štěpírny slídy, která byla v Lomnici v hotelu "Eden", František Sochor za to, že 5.května v sebeobraně udeřil pažbou důstojníka SS. Byl zastřelen a přikryt slamou za zadními vraty stodoly. Někteří důstojníci se domáhali u velitele praporu, aby v popravách pokračoval, ale ten toho již odmítl s poukazem na to, že slíbil německým uprchlíkům, že nikdo další nebude zastřelen.

Potom museli lomničtí občané mající povoz naložit německé uprchlíky s jejich majetkem a odvézt je z města. Odvezli je až na nádraží do Chluma u obce Svatá Maří Magdalena (dnes Majdalena, pozn. Rameš). Mezitím Němci dále loupili po městě. Ve 20 hodin trestný oddíl SS z města odjel a teprve potom byli muži propuštěni z vězení.

Avšak již ve 21 hodin 30 minut přijel do města další oddíl o síle 180 mužů na koních. Jeho velitel se rozčiloval, že naši občané nebyli potrestáni přísněji. Město naše muselo ještě pozdě do noci jeho oddíl zásobovat senem, které musel přinášeti osobně starosta města František Kukla se svým tajemníkem.

Teprve druhý den jsme se dozvěděli, že tento oddíl předtím chytil u Lhoty a Záblatí dva naše muže z Ponědraže, kteří jako spojky k nám šli z depeší. Němci je přivázali ke stromům, týrali je a usmrtili. Přitom se jednomu podařilo uprchnout. Toho dostihli v Šalounské ulici. Byl to "Vlasovec", když viděl, že není úniku, usmrtil se sám ručním granátem.

Po tomto černém dni jsme čekali, že se k nám němečtí vrahové ještě jednou vrátí, jak nám to slibovali. Ale narazili záhy u Třeboně na vojsko ruské, kde svedena bitva pod "Kopečkem", v níž Němci byli rozbiti.

Po černé neděli vstává 7.května krásný májový den pondělí. Slunce svítí, stromy kvetou a zdá se, že po těžké neděli bude volněji. Všichni, kdož se vrátili z vězení si po uvolnění myšlenek oddychují. Vypravuje se jen o těžkých nedělních chvílích a o tom, co bylo odcizeno.

Kolem 10. hodiny ráno se pojednou rozšířila městem zpráva, že od Třeboně i od Veselí jedou k Lomnici těžké tanky. Tentokrát neutíkali lidé domů, ale do polí a do lesů, přestrašeni jsouce předcházející nedělí. Díky Bohu, že zpráva nebyla pravdivá. K večeru se lidé opět vraceli a nastal krásný májový podvečer. Jen z dálky bylo slyšet hřmění děl a rány z pušek, jakoby se fronta blížila.

8. a 9. května již přicházely jen dobré zprávy. Německo kapitulovalo, také v Praze Němci kapitulovali a odcházeli pryč. Ve městě zavládla radost. Ti kdož byli nasazeni na práci v Říši a odtud uprchli, mohli se .nyní veřejně objevit a nemuseli se bát udání!

Čtvrtek dne 10.května - nezapomenutelný den u nás po útrapách, které jsme prožili. Vstup Rudé armády k nám do Lomnice n.L. První vůz přijel v 10 hodin 35 minut a velitel oddílu přijel v 11 hodin 25 minut. Nepřehledná řada vojska. Náš sen se naplnil, jsme opět svobodni. Všude panuje obrovská radost a nadšení. Květiny, proslovy, ovace - SVOBODA ..."

/Podle kronikářského záznamu, který pořídil v květnu 1945 tehdejší městský kronikář JOSEF KOLÁŘ, školní inspektor v.v. upravil Václav Rameš/

Velká voda L.P 2002 a rožmberské rybníky

Ničivé povodně, které se v těchto dnech přehnaly naší zemí prověřily pevnost hrází jihočeských rybníků a také, a to ne v poslední řadě i nás – lidí. Po opadnutí vod všichni vidíme jaké hrozné škody voda napáchala. Ze všech stran se na nás šklebí krátery, výmoly a obrovskými prasklinami ještě stále uniká voda z hrází. Řeka Lužnice změnila svůj tok a zaplavila obce i mnoho domů ležících v její blízkosti. Nová řeka těžce zasažena průrvou přímo ve svém srdci se jen těžko navrací do svého bývalého teritoria. V lukách a lesích umírá vysílením na tisíce kaprů a dalších členů jeho vodní družiny. Zvěř volně žijící i mnohá zvířata domácí nalezla svou smrt ve vodní hlubině. Počítáme bohužel i ztráty na životech lidských. Vodní dílo, které před staletími korunovali svým úsilím Štěpánek Netolický a Jakub Krčín se ocitlo dílem okamžiku ve smrtelné agonii a rozvalinách. Přesto se podařilo několika rybníkům toto vodní běsnění ustát a přežít. Stojí mohutná hráz rybníka Rožmberka podepřena mocným valem, který po mnoho dní navážela rybářská auta, ač z mnoha jeho ran stále prýští litry vody. Odolalo i prastaré Dvořiště a rybník Svět jenž zachránil Třeboň. Vodu valící se na nedalekou Lomnici pak zachránily hráze rybníků Koclířov a včasné prokopání Zlaté stoky před samotným městem. Ještě dlouho však bude nahromaděná masa vody z těchto rybníků odtékat. Přesto již teď můžeme říci, že dílo našich předků zachránilo Třeboňsko před ještě větší katastrofou, než k jaké zde došlo.

Víme však kde se zde tyto rybníky vzaly a kdo je stavěl? Nahlédněme do prastarého rožmberského archivu a pojďme hledat, kde mají naše rybníky své počátky. První písemné záznamy o zakládáni rybníků a o rybničním hospodářství v českých zemích jsou již z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky patřily tehdy klášterům. Od samého počátku sloužily k chovu kapra, který byl důležitým postním jídlem. Postupem času dosáhlo české rybníkářství co do počtu rybníků a produkce kaprů prvního místa v Evropě. Ve 13. století byly již rybníky běžným příslušenstvím šlechtických panství. Od poloviny 14. století přibývá zpráv o zakládání rybníků natolik, že je možné toto období označit za první významnou fázi (rozvojovou) rybníkářství. Zásluhu na tom má rozumná vláda Karla IV. Jeho hospodářské snahy podporovaly i nákladné stavby rybníků. V té době se zdokonalila také stavební technika. Rybníkáři se pouštěli do stále odvážnějších stavebních děl, jak dokládají v té době vzniklé rybníky Dvořiště a Holná. Konec 15. a skoro celé 16. století se neslo ve znamení další horlivé stavební činnosti. Jestliže se až do té doby hospodařilo převážně na jednotlivých rybnících, přistupuje se nyní k budování celých rybničních soustav. Nové rybníky byly zakládány na všech příhodných místech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V té době bylo jen v Čechách přibližně 25 000 rybníků. Nejvýznamnější rybníkářskou oblastí v Čechách koncem 15. a počátkem 16. století nebylo však Třeboňsko, ale rovinaté a úrodné východočeské Polabí. Podnikavostí nejbohatšího feudála té doby, v rybnikářství velmi zkušeného Viléma z Pernštejna, vyrostla na pardubickém panství rozsáhlá rybniční soustava. V téže době vznikla podobná také na komorním panství poděbradském. Roku 1490 převzal Vilém z Pernštejna do zástavy jihočeské panství Hluboká nad Vltavou. Ihned tam začal s budováním rybníků a brzo vytvořil první ucelenou rybniční soustavu jižních Čech. Hlavním rybníkem soustavy byl pětisethektarový Bezdrev, rozšířený patrně již v roce 1492. Bezdrev zadržel silný přítok Netolického potoka a proti povodni byl zajištěn velice důkladným bezpečnostním přepadem. Svým umístěním měl Bezdrev charakter údolní nádrže.

Ve stejné době počala vznikat další velká rybniční soustava u Třeboně. Mocní Rožmberkové využívali příznivých přírodních podmínek pro stavbu rybníků od pradávna. Ke starším rybníkům přibývaly postupně další. Roku 1491 Starý Koclířov, 1495 Ruda, 1503-1505 Velký Tisý a řada dalších. Za řadou těchto vodních děl stál Štěpánek Netolický (okolo 1460 – 1538/9), který zde jako první zavedl systematické vodohospodářské úpravy. Kariéru zahájil coby myslivec na panství třeboňském, ale roku 1505 byl již povolán k účasti na stavbě rybníka Velkého Tisého u Lomnice nad Lužnicí. Rybníkářství jej natolik zaujalo, že hned roku 1506 vypracoval důmyslný návrh ucelené rybniční soustavy. Její osou se mělo stát unikátní dílo - Zlatá stoka. Postupně vystavěl řadu vynikajících rybníků z nichž nejznámější jsou Opatovický (1510-1514), Horusický (1511-1512) a Kaňov (1515). Štěpánkovy rybníky nevynikaly rozlohou, ale úrodností a výnosem. Jen na třeboňském panství zanechal svým nástupcům 9 velkých a 37 menších velmi výnosných rybníků. Jeho vrcholným dílem se stala již zmíněná Zlatá stoka. Na počátku odbočuje vlevo z Lužnice 1 km nad Koštěnickým potokem ve výšce 439 m.n.m. a v závěru ústí zprava do Bukovského potoka pod Horusickým rybníkem v 409 m.n.m.. Plocha povodí činí 301,2 km² , délka toku je 45,2 km a šířka se pohybu od 5-8 m. Výškový rozdíl mezi hrdlem u Pilaře a ústím před Veselím je 33,5 m. Průměrný sklon Zlaté stoky činí na 1 km délky pouhých 28,5 cm.

Tato vodní tepna se stala součástí důmyslné rybniční soustavy a plnila od počátku řadu funkcí. Především zásobovala v dostatečném množství celou rybniční soustavu „živou“ vodou z řeky Lužnice. Poháněla mlýny a zásobovala vodou Třeboň a Lomnici. Sloužila k plavení palivového dřeva, k závlahám i odvodnění a k rybolovu. I dnes slouží k regulaci přítoků a odtoků v řadě rybníků a malých nádrží po levém břehu Lužnice. Místy je vedena mezi hrázemi nad úrovní terénu. Štěpánek ji vystavěl v letech 1508-1518. Horní úsek navazoval na starší systém stok, který již ve 14. století sahal až k městu Třeboni. Byl však husitskými válkami rozvrácen. Jedná se o nejstarší a nejpozoruhodnější stavbu tohoto druhu v Čechách, která si dlouho udržela primát nejdelší umělé stoky ve střední Evropě. Její tok je skutečně unikátní. Křivolace se kroutí krajinou, místy teče nad úrovní terénu, jinde je hluboce zaříznuta do podloží. Dno je vyztuženo jílem, aby voda neprosakovala do luk a slatin jimiž protéká. Je obdivuhodné, že nikde řečiště neztratilo potřebný spád do dnešních dnů. Nejprve se jí říkalo pouze „Příkop nebo Strouha“ a až od roku 1621 nese název Zlatá stoka. Je tak nazývána právem, neboť má zásluhu na velkých výnosech zdejších rybníků a to už od dob pánu z Rožmberka.

Štěpánek nebyl jediným geniálním rybníkářem, který zde v té době působil. Dalším byl Mikuláš Ruthard z Malešova. Pocházel z okolí Kutné Hory a rybnikářství poznal ve službách Pernštejnů. Pracoval též ve službách pana Volfa Krajíře a jeho životním dílem se stala rybniční soustava v oblasti Chlumu u Třeboně. Hlavními rybníky této soustavy je Staré jezero, Starý hospodář, Podsedek, Staňkovský rybník a Hejtman. Dílo Mikuláše Rutharda si v ničem nezadá s dílem Štěpánka Netolického. Zejména odvážná stavba Staňkovského rybníka, který je nejhlubší v Čechách a je vlastně údolní nádrží, proslavila Ruthardovo dílo navěky.

V druhé polovině 16. století se zdálo, že již stavební činnost rybníkářů v mnoha oblastech polevila. Rybniční soustavy byly vybudovány, vhodné terény využity a další stavby na méně vhodných místech vyžadovaly stále vyšší náklady. Pouze některá panství pokračovala ve výstavbě rybníků. Největšího rozvoje v té době bylo dosaženo na panství jihočeských velmožů Rožmberků a to právě na Třeboňsku. Zde bylo vlastně završeno dílo celého českého rybníkářství. O další rozšíření jihočeských rybničních soustav se zasloužil podnikavý a odvážný Jakub Krčín (1535-1604). Do rožmberských služeb nastoupil roku 1561, o rok později se stal purkrabím na Krumlově. Roku 1569 ve věku 34 let byl dokonce jmenován regentem všech rožmberských panství. Krčín horlivě usiloval o zvýšení výnosu rožmberského hospodářství, stavěl dvory, pivovary, ovčíny a zvláště rybníky. Největší pozornost však soustředil Krčín na rozšíření zdejší rybniční soustavy. Roku 1570 zahájil odvážnou stavbu Nevděku (Světa), který se dotéká samotného města Třeboně. Potom následoval série vynikajících staveb, kterou zahájil rybník Spolský (1571). Hned nato rozšířil Opatovický (1574), na Lomnicku nově postavil Potěšil (1577) a rozšířil Naději a Skutek. Rozšířil zde také nejstarší český rybník Dvořiště a Záblatský (1580). Roku 1584 přistoupil ke stavbě svého životního díla. Mezi Lomnicí a Třeboní postavil mohutný Rožmberk. Aby zabránil přívalům řeky Lužnice, převedl její vodu Novou řekou do Nežárky a současně zahájil práce na rybníce. Stavba trvala 6 let. Za tu dobu nechal přemístit 750 000 m³ zeminy. Při napuštění činila zátopa 1000 ha. Roku 1588 rozšířil rybníky Vlkovický a Horusický. Krátce nato dokončil Rožmberk (1589). Toho roku také opustil Krčín rožmberské služby a odstěhoval se na svůj statek Sedlčany.

Krčínovým dílem vrcholí vývoj stavební techniky starého českého rybnikářství u nás. On sám vynikl jako odvážný stavitel. Ještě před měsícem bych napsal, že jeho stavby jsou nadměrně masivní, těžké a megalomanské. Dnes se s pokorou před jeho geniem skláním a svůj názor měním. Jeho vodní díla překonala věky a to co dokázal rybník Rožmberk v letošní povodni nesnese srovnání s ničím.Rožmberk byl od počátku unikátem. Jeho zemní sypaná hráz byla 11 m vysoká a délka v koruně činila 1950 m. Vodní plocha měla před povodní 489 ha, hloubka 6,2 m a celkový objem nádrže 5,86 mil. m^3. Délka vzdutí byla 3,5 km a maximální hladina 427,2 m n m. To vše bylo a již to neplatí. Jenom pro srovnání se současností. Při povodni musel do sebe Rožmberk pojmout na 80 mil. m³vody, přítok činil 700 m³/vt a odtok pouhých 200m³/vt.

(Václav Rameš)