|
Úvaha nad evangeliem 2. neděle v liturgickém
mezidobí
Dnešní úvahu nad evangeliem
prožijeme na svatbě v Káně Galilejské. Za toto sídliště se dnes považuje vesnice
Kefr Kenna, vzdálená asi 6 km od Nazareta.
Židovské svatby
v době Ježíšově měly dvě etapy.
Nejprve se konaly zásnuby. Mladí lidé o svém budoucím partneru
nerozhodovali. To vyjednali jejich otcové, stejně tak i podmínky, hlavně
ekonomické. V domě dívčina otce se sepsala zásnubní smlouva. Podepsal ji
ženich a svědkové. Přítomný kněz nebo otec požehnal kalich vína, z něhož pak
dal oběma snoubencům napít. Snoubenka bývala často velmi mladá, i jen
dvanáctiletá, takže někdy zůstala bydlet v domě svých rodičů ještě delší
dobu.
Nejméně rok dostala snoubenka k přípravě na vlastní svatbu. Ta se
konala večer, kdy si ji, oblečenou do nejlepších šatů a ozdobenou šperky,
odvedl vystrojený ženich s mládenci do svého domova. Na dvorku nebo v domě
začala hostina, před níž se všichni obřadně očistili umytím rukou. Při jídle
se hojně pilo víno, jehož bylo potřeba velká zásoba, protože svatební oslavy
trvaly často několik dní.
Průběh svatby v Káně
už známe z evangelia. Mariina ohleduplnost a Ježíšova velkomyslnost
zabránily ostudě, která by novomanželům kazila vzpomínku na svatbu po celý
život. -- Všimneme si však onoho družby, který dohlížel na průběh hostiny.
Byl to zřejmě zkušený člověk. Nevěděl, jak se v prázdných džbánech
znovu ocitlo víno, ale poznal, že je výborné. Proto si neodpustil poznámku:
Jak já to znám, na začátku hostiny se vždy podává kvalitní víno.
Když už pak jsou hosté trochu podnapilí, stačí servírovat lacinější. Tady
ale máme dobré víno až do konce.
Zachovat dobré víno až do konce.
To je Ježíšův příkaz. Spasen nebude ten, kdo začne s bůhví jakým nadšením
nábožensky žít, nýbrž ten, kdo tak vytrvá až do konce.
Co to znamená: vytrvat?
Začátky naší víry a náboženského života
probíhaly pro nás starší většinou v rodině.
Rodiče nás dali pokřtít, od dětství
jsme do duše nasávali modlitbu a náboženské obyčeje církevního roku.
Následovala náboženská výuka ve škole, první zpověď a přijímání a tak dále.
Snad mohu říci, že víra v Boha a náboženská praxe byla pro nás více či méně
součástí života.
A dnes? Co nám z toho po létech zůstalo?
Vytrvalá radostná víra a důvěra (zalévaná modlitbou a náboženským vzděláváním) --
nebo už jen zvyk (neuvědomělý
a neuspokojující)?
Láska k Bohu a z ní pramenící láska k lidem i všemu stvoření –
nebo už jen škemrání, aby mne Bůh
chránil, aby mně pomáhal, aby mně
urovnával cestu?
Naše víra může mít i jiný začátek.
Setkali jsme se s ní možná až v dospělosti.
Zazářila nám v rozhodné životní
situaci. Chtěli jsme ji poznat, chtěli jsme z ní žít. Přijali jsme ji křtem a je
nám v ní dobře. Nastavuje našemu životu vysokou laťku, ale více nám dává, než
vyžaduje.
Je tu však naléhavá otázka:
Existuje v našich farnostech společenství víry, kde si důvěřujeme, kde máme
jeden v druhém oporu, kde si odpouštíme?
Nebo se každý stahujeme do své ulity, obrněni dávnými neshodami a křivdami, na
něž nemůžeme zapomenout, třebaže se denně modlíme:… odpusť nám, jako i my
odpouštíme?
Nebo nám někteří věřící prostě „nesedí“? Díváme se na ně přes rameno? A Ježíš,
kdyby stanul vedle nás tak, jak chodil po Svaté zemi, by nám „seděl“?
Tím má být řečeno toto:
Ve zdravé farnosti nalézá věřící člověk, tedy i ten s čerstvou vírou, upřímné
přátelství, pochopení a podporu, takže se o víru nemusí prát s pokušením a s
útočnou nevěrou sám. Společně sdílená víra zapouští v jeho duši
kořeny a přináší ovoce. K radosti a dobru
všech. Kéž tomu tak je, kéž k tomu přispívám.
Závěrem jenom prosím Pána:
Ať se neholedbám: Já sám to
dokáži, já sám ve víře vytrvám.
Ať nenaléhám: Bože, snažím se ti
sloužit. Čekám tedy, že mi na oplátku dáš, co od tebe chci.
Ať si nestýskám: Pokouším se
být vstřícný ke všem lidem. Proč se tedy na mne všichni neusmívají?
|
