|
Úvaha na svátek Ježíšova křtu
Často si vzpomínám na jednu televizní reportáž. Po generální opravě
slavnostně otevřeli domov pro vozíčkáře a pozvali k tomu televizi. Reportér
s kamerou procházel místnostmi a vyptával se klientů, jak jsou spokojeni.
Všichni přikyvovali – hlavně se jim líbila možnost samostatného pohybu: byly
odstraněny prahy u dveří i ostatní bariéry.
Nakonec si kameraman všiml mladého muže, na něhož byl zvlášť smutný pohled:
chyběly mu obě nohy. Zaměřil na něho kameru a zeptal se: A vy? Jak jste tu
spokojen?
Nikdy nezapomenu, co pak následovalo.
Muž na vozíku se usmál a odpověděl: Já jsem tu šťasten!
Bylo vidět, že taková odpověď tazatele ohromila. Sám byl zdráv, dobře
situován, měl zajímavou práci, mohl užívat darů života, ale nemohl by říci, že
je vždy šťasten.
A tak vykoktal: Vy jste tu šťasten? Prosím vás, proč?
Vozíčkář se opět usmál: Já jsem tu našel Boha!
To už bylo na televizního pracovníka příliš. Sám už dávno Boha vykázal ze svého
života jako nepotřebnou atrapu. Našel jste tu Boha? A co vám to, prosím vás,
dává?
Odpověď zněla: Nejsem sám!
Ani papež, ani žádný profesor teologie, prostě nikdo by nemohl dát krásnější
odpověď: Mám Boha, nejsem sám! S důvěrou očekávám budoucnost, víra
v Boha dává smysl mému životu, mému utrpení, ba i mé smrti.
Vzpomněl jsem si na tuto příhodu, když jsem četl úvodní větu dnešního evangelia:
Lid byl plný očekávání…
To je podstatná věc: být plný očekávání.
Totiž nadšeného očekávání,
že existuje něco čistého, velkého, jedinečného.
Něco, co dává životu smysl, hodnotu, naplnění.
Něco, co svět opravdu potřebuje.
Něco, zač stojí se obětovat.
A že mohu tomu, kdo přináší tuto plnost života, urovnat cestu do své duše, do
své rodiny, do svého okolí.
Plnost života má člověk,
který ví, že není sám, protože našel Boha a tím i sám sebe,
a který proto s vírou a důvěrou očekává příští dny – ano, i ten poslední.
Zato v dav se mění lid,
který se dal připravit o ideály a už nic smysluplného, proměňujícího neočekává.
Davu stačí očekávat,
jak dopadne fotbalový zápas, kde najít dráždivou podívanou, o kolik zdraží pivo,
kdy se manželé v sousedství rozvedou,
jak bude pokračovat nekonečný televizní seriál,
jak peprně nadávat na poměry.
Je to však život, nebo spíše živoření?
A bude to posilou, až přijdou horší, ba dokonce zlé dny?
Nebo až bude třeba přinést pro rodinu, pro společnost, pro národ osobní oběť?
Lid kolem Jana Křtitele byl plný očekávání:
Kdy vystoupí Vykupitel a kdo to bude? Nebo už přišel a je to
Jan?
Přátelé, většina těch lidí byli chudáci. Měli tisíceré starosti, žili v bídě a
plahočení. Nyní jim však záleželo jen na jediném:
Jak se zjeví Vykupitel?
Bude k nám mluvit v blesku a bouři?
Nazve nás „am haarec = burani“, jako nás nazývají učitelé Zákona?
Prohlásí nové předpisy, zavede nové chrámové oběti?
Dá nám naději, ba spásu?
A k Janovi přišel Ježíš. Svlékl plášť -- ach, jako by už cítil, jak jej
s jeho ramen budou rvát na Golgotě -- sestoupil do řeky jako jeden ze zástupu a
Jan ho s velkým zdráháním pokřtil. Žádná okázalost, žádná velká slova. Najednou
se však otevřelo nebe a všichni ve vodě i na břehu už věděli: To je on, to je
milovaný Boží Syn! To je ten, na něhož čekáme!
A vraceli se domů s radostí, aby to v srdci zažili, aby to rozhlásili.
Vraceli se ovšem i přítomní farizeové: Na toho si musíme dávat pozor!
Vracím se i já:
Ježíš přišel splnit mé očekávání. Splním
já jeho očekávání?
Chci se modlit a pracovat, aby se naplnilo v mé duši i v mém okolí.
Abych nezapomněl:
NEJSEM
SÁM.
Protože on přišel, aby ovce mohly
žít, a to v hojnosti (Jan 10,10b).
|
