|
Úvaha k svátku Svaté Rodiny Nazaretské
Dnešní neděle je zasvěcena úctě k nazaretské rodině Ježíš, Maria, Josef. Dává
nám to příležitost, abychom přemýšleli, kterak my, starší a staří, přispíváme ke
klidu, spokojenosti, ano ku štěstí rodiny, v níž žijeme. Víme všichni, že jde o
důležitou věc.
Chvíli tedy uvažujme, čeho je k tomu zapotřebí.
První zásada:
Nebudu se mladým plést do života.
Mladí manželé se poškorpí a paní běží s pláčem přes chodbu ke své matce:
Maminko, on mi řekl, že jsem krůta!
Co udělá stará paní: Vezme váleček na nudle a půjde si to se zetěm vyříkat?
Naštěstí je moudrá, a tak dceři řekne: A víš, že krůta jsi? Jinak bys s tím
přece za mnou nechodila. Vyříkejte si to sami.
Když jim za hodinu přinese teplé buchty, ani ji nepostřehnou, drží se v objetí.
A kdyby byla zasáhla? Jak dlouhá by z toho mohla být mrzutost!
Druhá zásada:
Naučím se mít rád (a) oba stejně.
Tchyně je u mladých poprvé na obědě, který vařila mladá paní. Převaluje se jídlo
v ústech a řekne: Mařenko, Toníček má slabý žaludek, musíš mu vařit dietně.
Toníček váží devadesát kilo a snědl by hřebíky, teď ale vypadá ztrápeně, jde o
žaludek. A tak pronese: Mařenko, maminka je vyhlášená kuchařka. Řekni jí, ať
ti s vařením poradí. Mne si ruce, jak to moudře zařídil, ale jeho
manželka se zalyká hořkostí:Teď budu pod stálou kontrolou!
Tchyně je ale moudrá, už ji mrzí poznámka o Toníčkově žaludku, a tak řekne
rázně: Ne, ne, nic jí radit nebudu. Vaří dobře. Já jsem také nechtěla, aby mě
moje tchyně mustrovala. Budu ale ráda, když mě občas pozvete k obědu.
A odvěký problém: tchyně – snacha je vyřešen.
Třetí zásada:
Nebudu si kupovat lásku vnoučat proti jejich rodičům.
Vnouček pláče u stolu: Tatínek mi zakázal jít ven, dokud nenapíši úkol. A
babička: Tatínek je zlej, já mu nabacám, až přijde! Jen si běž… S láskou
se dívá za prchajícím klučinou: Má mě rád!
Ví ale, co způsobila? Jak hroznou věc provedla? Jak těžký hřích má na svědomí?
Právě naučila dítě, jak se dá v životě kličkovat.
Čtvrtá zásada:
O ceně náboženství budu před mladými svědčit spíše skutky
než
přemlouváním.
Tady jde o vážnou, bolestnou záležitost.
Staří rodiče právem vidí ve víře v Boha zásadní hodnotu, která může kladně
ovlivnit celý život, utrpení, ba i hodinu smrti. Která odpovídá na otázky, které
by si myslící člověk měl položit.
Mladí však mnohdy víru nemají za nic. Buď proto, že chtějí plout s proudem a
vypadat „moderně“, nebo prostě nechtějí, aby jim Bůh mluvil do života, který je
daleko od Božího zákona. Vidí ve víře jen stálé omezení: Tohle musíš, tohle
nesmíš! A tak jsou marné domluvy, marné a nedůstojné i uplácení: Dejte
dítě pokřtít… Přihlaste je na náboženství… Připravte je k prvnímu
příjímání… A tak dále, a tak dále…
Málokdy je takové naléhání úspěšné, spíše plodí hádky a mrzutosti.
Nedivme se, tlak nevěreckého světa je mocný a
nakažlivý: stačí se podívat v internetu na diskusi o jakémkoli náboženskému
tématu. Obvykle toho účastníci diskuse mnoho o náboženství neznají, tím však
jsou útočnější a radikálnější.
V této situaci si zachová živou, inspirující víru ten,
kdo je zvyklý přemýšlet, získávat kvalitní informace a hodnotit, kde je pravda
--
kdo má ve svých nejbližších živoucí příklad víry, která od člověka mnoho žádá,
ale více nabízí a dává. Takový příklad, že víra je nám radostí, posilou a
směrnicí, máme podávat svým blízkým my.
K tomu je ovšem prosit Boha za požehnání.
Možná bychom si také měli položit ruku na srdce: Učili jsme své děti Boha
milovat – nebo jenom se ho bát?
Nakonec je tedy třeba se zeptat sama sebe: Co ukazuje mladým můj život?
Jak svědčí má statečnost, pokora, radostná mysl o tom, že víra v Boha má pro
mne rozhodující význam? Že mi něco podstatného dává?
Pane, dej, ať víra, která plane v mé duši, září i z mých skutků.
|
