|
Úvaha
na 4. neděli v liturgickém mezidobí
Shodou
okolností jsme nedávno probírali s dětmi při vyučování náboženství úryvek
evangelia, který připadá na dnešní neděli. A ozýval se smích: Proč
se tam píše, že Pán Ježíš otevřel ústa a promluvil. To je přece jasné,
že nemohl mluvit se zavřenými ústy. Věnovali jsme tomu tedy chvíli a
zjistili, že jde o důležitou věc. Evangelium nám chce připomenout, že je
to vážná a zodpovědná záležitost, když začneme s někým mluvit.
Svou řečí mu můžeme velice pomoci, můžeme mu však i těžce ublížit. Můžeme
ho pozdvihnout, můžeme ho ale i srazit. Je tedy třeba nejdříve myslit, pak
teprve otevřít ústa a hovořit.
Není
to ostatně jediné místo Písma svatého, které na to upozorňuje.
Na
příklad epištola svatého Jakuba napomíná: Člověk
má být čilý, když je třeba někoho vyslechnout, ale váhavý,
než začne mluvit, nebo než se rozzlobí… Když si někdo myslí, že je nábožný,
ale přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, je na omylu a jeho nábožnost nemá
cenu. (Jak.1,19.26)
Vážné
napomenutí!
Tak
tedy zahájil Ježíš své horské kázání, obklopen apoštoly a zástupem
dychtivých posluchačů:
Blahoslavení
chudí v duchu, neboť jim patří nebeské království.
Mohli
bychom dlouho vysvětlovat, co Ježíš tímto výrazem myslí. Kdo je člověk
chudý v duchu?
Snad
nám k pochopení pomůže tento příběh:
Před
léty probíhalo v Budějovicích jedno ze setkání s panem biskupem. Po mši
svaté jsme vyšli před kostel a začala živá debata. Někteří pobíhali
mezi skupinkami, míchali se do rozhovorů, domnívali se, že právě oni
mají ke všemu co říci, že musí být středem zájmu. Vedle mne stál kněz
čtyřicátník, říkali jsme mu Toník. Nestranil se ostatních, rozhodně však
neměl v úmyslu poutat na sebe pozornost. Zdálo se, že je tak nějak všední,
obyčejný – v tom hluku byl svou nenápadností až nápadný.
Najednou
zastavila u katedrály nablýskaná limusina, vystoupila dáma a začala hovořit
-- jenomže švédsky. Posluchači bezradně stáli a krčili rameny. Ne tak Toník:
chvíli poslouchal, potom se dámě uklonil a
spustil -- švédsky. Z vozu
vystoupili tři pánové, jak se později ukázalo, švédští ministři,
a s Toníkem zmizeli v katedrále. Byli spokojeni s jeho výkladem, dostal od
nich dokonce na památku podepsanou fotografii.
-Toníku, proč jsi nám neřekl, že umíš švédsky? Právě o tobě
bych si to nikdy nepomyslil.
-Zajímá mě ta země i řeč zvláště od doby, co jsem se obíral
historií Třicetileté války. Nevím
ale, proč bych se tím měl chlubit.
Mluvkům
docházela slova, ale Toník stál jako před
tím opodál, tichý a pokorný, v duchu chudý.
Jak
vlastně poznáme člověka, který zůstává v duchu chudý?
Je
vzdělaný, ale nechlubí se tím při každé příležitosti.
Má
drahé zahraniční auto, ale netroubí povýšeně na ty,
kdo
jedou pomalu před ním.
Má
rozlehlý, krásný dům uprostřed zahrady, ale nepokládá se
za
lepšího, než jsou ti, kdo bydlí v nájmu.
Má
krásné vlasy a čistou pleť, ale ví,
že
to zdaleka není na člověku to nejdůležitější.
Má
dobrý zrak, ale umí se kolem sebe dívat i srdcem.
Spasitel
blahoslavil chudé v duchu na prvním
místě ze všech osmi. Snad tím chtěl naznačit, jak krásná a bohumilá je
jejich vnitřní pravdivost. Na nic si nehrají, nepřetvařují se, nikam se
nechtějí vyšplhat, nikoho nepotřebují manipulovat. Jejich řeč je ano – ano, ne – ne. Můžete jim věřit: jejich slovům i
jejich postojům. Může jim věřit sám Bůh.
Bože, pomoz mi, abych poznal:
zda patřím mezi lidi „v duchu
chudé“, které blahoslavíš,
nebo zda si to o sobě jenom myslím,
nebo zda o to vlastně ani nestojím.
|
