|
Úvaha
na 5. neděli v liturgickém mezidobí
Ježíš mluví v dnešním evangeliu o soli a o světle.
Vy jste sůl země…
Sůl měla hluboký
symbolický význam.
V době Ježíšově
se přidávalo množství soli ke všem obětem i do kadidla, do vína i do dříví,
které hořelo na oltáři. Měla očisťovat obětní dary, jež byly přinášeny.
V Jeruzalémském chrámu se jí tak spotřebovalo veliké množství. Dováželi
ji od Mrtvého moře, kde ji získávali odpařováním.
I
v každodenním životě měla sůl důležité místo.
Bylo jí na příklad
potíráno tělíčko novorozeného dítěte.
Při uzavírání
smlouvy pojedli účastníci chléb a sůl. Říkalo se jí sůl
smlouvy .
Dodnes se pokládá
na Východě podání chleba se solí návštěvníkovi za projev pohostinství.
Pán Ježíš samozřejmě
dobře znal vážnost, již sůl požívala u jeho vrstevníků. Proto použil
právě soli jako příměru, aby vyzdvihl význam učedníka, křesťana, v lidské
společnosti: Má tam být solí. Je pro to mnoho důvodů, hlavně však
proto, aby bránil jako sůl rozkladu, který ji ohrožuje, když se situace nepříznivě
vyhrocuje a přetrvává. Aby solí naděje, čerpané z věčných zdrojů,
bránil hnilobě zla, beznaděje, ano zoufalství.
Snad
tento příklad ze skutečnosti, byť už dávné.
Jednoho
rána začalo vyučování na gymnáziu, které jsem navštěvoval, jinak než
obvykle. Ředitel, profesoři, školník pobíhali po chodbách i učebnách a důkladně
prohlíželi, zda jsou v pořádku německé nápisy a výzdoba kolem. Bylo
to totiž za dob Protektorátu a svou návštěvu ohlásil německý zemský
inspektor. Byl to fanatický nacista,
člen Gestapa a vědělo se, že všude, kam zavítal, rozséval strach. Měl
moc zbavit učitele místa, ale kdyby jen to, udat ho a dostat do vězení nebo
na smrt.
Zazvonilo,
začala hodina češtiny.
A
hned nato, bez zaklepání, se Němec vřítil do třídy. Vysoké holínky,
na klopě hákový kříž. Vzal do rukou třídní knihu a četl jména žáků.
Najednou se zastavil: Weilová,
Weilová, pojď k tabuli. Ty jsi přece Židovka. Neslýcháno, na gymnázium tu
chodí smradlavá Židovka. Židovská
svině. Řekni: „Jsem židovská svině!“ Dívka stála, celá se třásla,
ale větu neopakovala. Inspektor vyskočil,
běžel k ní, snad by ji byl uhodil. Vtom profesor doslova zařval: A dost! Vždyť je to také
člověk!
Vzal děvče za ruku a vyvedl ji ze
třídy. Zkoprnělý hitlerčík za ním křičel: Vy
jste bolševik, vy nepatříte do školy. Vyběhl
za ním na chodbu a my jsme stáli strnule v pozoru, neschopni slova.
Za
chvíli se učitel
vrátil: Už mě asi neuvidíte.
Ale jsou chvíle, kdy člověk nesmí stát proti
zlu mlčky.
Chápete, proč to
vypravuji? Ten profesor byl solí pro naši třídu. Byli jsme ohromeni, zoufalí,
bezmocní proti té hrůze, kterou jsme viděli. A
on svým hrdinským postojem nasypal do našich duší sůl uzdravující naděje.
Zlo může být nesmírné, nestvůrné – ale konečné vítězství mu nepatří.
Křesťan ví, proč: Protože žije Bůh, protože on má poslední slovo. Protože jsou blahoslaveni
pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jim
patří nebeské království!
Jen je tu otázka:
Na čí straně stojím? Co je mi milejší: Pravda nebo prospěch? Sůl nebo
zlato? Co jsem ochoten pro vítězství spravedlnosti obětovat?
Vy jste světlo světa…
Obrazu světla se v bibli
často užívá k pochopení náboženských a mravních pravd. Světlo se
totiž jeví jako nejméně hmotné, a proto je schopno naznačit duchovost Boží
a vůbec duchovní život. Uvěřit evangeliu znamená v Novém zákoně přejít ze tmy do světla.(Slova
života, Praha 1960, str.635)
Král králů a Pán vládců, který jediný má nesmrtelnost a přebývá
v nepřístupném světle, tak píše
Pavel v I. listu Timotejovi o Bohu (1Tim3,16)
A křesťané? Byli jste ovšem kdysi tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte
jako účastníci světla, napomíná Pavel věřící v Efesu. (Ef5,8)
Co znamená: Být světlem světa?
Je mnoho způsobů,
jak ukážeš, že v tvé duši svítí světlo víry, světlo Boží. Že
jsi pro svět světlem.
Třeba
tento:
Můj
dávný ministrant Martin dostal od maminky k narozeninám zlatý křížek
s řetízkem. Ovšem, že si jej ihned připnul na krk, měl z něj radost.
Jenže došlo ke komplikaci. Bylo to v období tak zvané normalizace a ve
škole si křížku všiml učitel, velký vyznavač marx-leninismu: Tak ten křížek sundáš – a hned. Tohle do pokrokové školy nepatří.
-- Martin se ale k sejmutí křížku neměl, a tak učitel přiskočil
a hodlal mu jej strhnout sám.
Soudruhu
učiteli, to je můj křížek!, vykřikl chlapec, ve třídě vyvstával
hluk, a tak učitel ustoupil, Martin křížek ubránil.
Nebál
ses, že se ti bude mstít? – Bál,
ale šlo přece o křížek.
Kdo je tedy světlem
světa?
Ten, kdo ví: Jde o kříž! A
slovem i skutky se bude starat, aby na kříž bylo zblízka i zdaleka dobře vidět, aby svítil světu.
|
