|
Úvaha
na 6. neděli v liturgickém mezidobí
Nedávno
se na biskupství konalo setkání pana biskupa s kněžími. Byl velmi
smutný, protože se stále zvětšuje nedostatek kněží. Blíží se doba,
kdy nebude moci do uprázdněné farnosti poslat nového kněze. Prostě žádný
nebude. Bude tedy mnoho záležet na věřících laicích, zda tam víra přežije
nebo vyhasne. Proto volá každého z nás: Víra v Boha stojí za to,
abychom žili podle ní a byli jejími apoštoly.
Myslím
tedy, že bude dobře, když si to dnes znovu připomeneme
Možná,
že řekneš: To není pro mne, hlásat víru.
Nemám k tomu nadání. Nedokáži
to.
Jenže, ono nejde o
to, hlásat víru plamennou řečí, nýbrž svědectvím křesťanského života,
pokorného a radostného.
Nebo řekneš:
Má to vůbec cenu, abych se pokoušel svědčit o evangeliu v dvacátém
prvním století? Dnes jsou přece jiné ideály, jiná doba, jiný svět. Budou
chtít lidé slyšet evangelium a zapůsobí na ně?
Jenže Ježíš před
tebou stojí: Potřebuji tě, abys byl mým apoštolem. Aby ve vaší farnosti také
tvým přičiněním víra žila.
To
je totiž tak:
Tam,
kde si věřící řeknou: Počkáme, až
přijde kněz. Sami se do ničeho pouštět nebudeme,
prostě se nedočkají. Nebude, odkud by přišel. Kostel, kaple zchátrá,
věřící bohoslužbě odvyknou, víra začne usínat…
Tam,
kde si ale řeknou: Vyměníme na střeše
kostela vypadlou tašku, vyzdobíme oltář,
a hlavně: V neděli se sejdeme, zazpíváme,
pomodlíme se, pan biskup někoho pověří,
aby podal svaté přijímání, tam víra přečká, neumře.
Chce
to ovšem jedno: Křesťanskou lásku a svornost. Znám jednu obec, kde se o to,
co jsem právě vylíčil, pokusila starší paní. Mrzelo ji, když lidé naříkali,
že se v jejich kostelíku nic neděje. Tak jej vyčistila, vyzdobila,
zazvonila a hrstka lidí přišla. Pomodlila se s nimi, zazpívali. Když se
potom rozcházeli, slyšela kritiku: No,
to se toho ujala ta pravá! – A byl konec. Teď už o kostel mají zájem
jen kluci, kteří čmárají na jeho oprýskané zdi své klikyháky.
A druhá otázka.
Má
vůbec cenu, hlásat evangelium dnešním lidem?
V století,
které se pyšní svou vědou, pokrokem, kulturou, sociálními opatřeními,
svobodou, kdy už se zdá, že pro víru v Boha není místo, nebo že
dokonce překáží.
V století,
kdy se na oslavě zasloužilých velikánů schází hrstka pamětníků, zatímco
na sportovním utkání řádí stovky fanoušků.
V století,
kdy jsou v živé paměti dvě světové války, tíživá období
nesvobody a manipulace s lidmi. Kdy v lisu hrůzy a pronásledování
nejednou selhávali i věřící.
Myslíš
však, že v době, kdy Ježíš rozesílal apoštoly, byla situace jiná?
Copak
tehdy lidé neměli své modly?
Copak
Ježíše neukřičeli a neukřižovali?
Copak
nemučili pro víru apoštoly a zástupy věřících?
Copak
ještě v době apoštolské neválčili Římané v Judsku, nedobyli
Jeruzalém a nevyvraždili spousty obyvatel?
Copak
apoštol Pavel nepovzbuzuje svého společníka Timoteje, biskupa v Efezu,
takto? Hlásej Boží slovo. Přicházej s ním, ať je to vhod nebo nevhod.
Usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj.
Příteli,
každá doba měla světlo i stíny. A Ježíš tě potřebuje a posílá, abys
pomohl světlu, aby se právě teď rozhořelo a zaplašilo tmu.
Jak
to dělat?
Jsi
křesťan, dokaž tedy svým slovem, hlavně však příkladem křesťanského
života, že jsi na to hrdý.
Je
tu ještě další věc:
V živé
farnosti, kde je znát, že víra lidem něco dává a že jsou ochotni se
pro ni angažovat, se snáze vzbudí v duši mladého chlapce touha, stát se knězem.
A
neboj se. Je jistě řada lidí, kterým víra a nic kolem ní nepasuje. Ale přemýšlej:
Předložil už někdo nauku vznešenější, více jedinci i společnosti přínosnou,
ovšem i náročnější, než je Ježíšovo evangelium? Než jeho příkaz:
Miluj?
|
